Křížové výpravy – křižácké výpravy – kruciáty 1095–1270
Boží hrob
Císař Hadrián (Publius Aelius Hadrianus, 117 – 138) přejmenoval Svaté město Jeruzalém na Aelia Capitolina a na Golgotě vybudoval Forum. Zasypal židovské hroby a zarovnal terén.
Císař sv. Konstantin I. Veliký a císařovna sv. Helena dali postavit rozlehlý chrám Božího hrobu, který byl v r. 335 slavnostně vysvěcen. Celou Kalvárii dal císař očistit od hlíny a odkryl hroby, které se tam nacházely. Podařilo se identifikovat hrob Ježíše Krista. Stavba chrámu přetrvala do roku 614, kdy ji perští Sasánovci zbořili do základů.
V r. 639 dovolili muslimští vládcové postavit chrám v menším rozměru. V r. 1009 duševně nemocný muslimský kalif Hakem začal pronásledovat Židy i křesťany a bořit jejich svatyně. Se zemí srovnal i kostel Božího hrobu. Evropou se začaly šířit pomluvy, že ho navedli židovští poradci a společnost rozpoutala v židovských ghettách pogromy.
Po vraždě kalifa Hakema, kterého zabila jeho vlastní sestra, dovolili noví kalifové Byzantincům postavit nový kostel Božího hrobu, který byl vysvěcen v r. 1048. Byl to komplex několika kaplí. Muslimové si vyhradili právo klíčů od svatyně, a to křesťané těžce nesli. V r. 1099 začali franští králové se stavbou velkolepého chrámu, který by se vyrovnal Konstantinově basilice. Chrám byl dokončen v r. 1149 a dochoval se dodnes. V r. 1545, 1927 a 1937 otřáslo Jeruzalémem zemětřesení, ale s chrámem nepohlo. V r. 1808 vypukl v chrámu požár, který byl včas uhašen a nezpůsobil žádné škody.
Křížové výpravy 1095-1270
Papež Urban II., vyhlásil 27.11.1095 proti Seldžukům na ochranu Božího hrobu a svatých míst v Jeruzalémě vojenskou pouť (křížovou výpravu). V dobových pramenech se nepíše o křížové výpravě, ale o Peregrinatio, iter sanctum = pouť, svatá cesta. Vojáci složili slib, že jdou jako poutníci ve službách kříže.
1. křížová výprava (kruciáta) byla v letech 1096 – 1099, křižáci s úspěchem dobyli a osvobodili Jeruzalém. Padlo 70.000 muslimů a několik tisíc Židů. Uprostřed válečného běsnění si zachoval rytířské chování a chladnou hlavu vévoda Raymond a nabídl posádce citadely opustit město se zbraní v ruce.
Prvním jeruzalémským králem se stal dolnolotrinský vévoda Gottfried z Bouillonu, který odmítl nosit zlatou korunu tam, kde Kristus nosil trnovou. Na území Svaté země vznikly další 4 křesťanské státy.
2. kruciáta v letech 1147 – 1149 vypravená z Francie pod vedením krále Ludvíka VII. a císaře Konráda. Mezi nimi byl s družinou i český kníže Vladislav II. Byla neúspěšná, protože každý chtěl nejdříve peníze na cestu. Došlo k neshodám mezi Konrádem a byzantským císařem Manuelem.
V r. 1187 sultán Saladin dobyl Jeruzalém a přikázal zbořit zvonici u chrámu Božího hrobu.
3. kruciáta v letech 1189 – 1192 vypravená z Francie, Anglie a Německa, byla neúspěšná. Vedl ji anglický král Richard I. Lví srdce (Coeur Lion), francouzský Filip August a římský císař Fridrich Barbarossa (Bedřich Rudovous), který na výpravě 10. 6.1190 utonul při koupání ve víru rozvodněné řeky Salef v Malé Asii.
Filip utekl a Richard byl zajat rakouským vévodou Leopoldem. Křižáci dobyli Akkon, který byl dobyt v roce 1291 muslimy.
4. kruciáta v letech 1202 – 1204. Křižáci dojeli do Cařihradu, který vydrancovali a vypálili.
Dětská kruciáta v roce 1212 nikdy nebyla. Údajně se jí mělo zúčastnit 37 000 chlapců. Podle legendy měli dva námořníci a bandité Vilém Prase a Hugo Železo nalodit děti v Marseille s plánem prodat je do otroctví v Alexandrii. Na příkaz papeže Inocence III. měly být děti zachráněny, ale v bouři se obě lodě s dětmi i námořníky potopili.
Skutečnost: První písemná zmínka o dětské křížové výpravě byla napsána až 30 let po údajné události. Ve 13. století se latinským slovem "pueri" (chlapci / děti), označovali pouze vandrovní zkrachovalí rolníci, protože se chovali jako děti. Vandrovní se stěhovali za lepšími pracovními podmínkami. Pozdější kronikáři opisovali dějiny, špatně přeložili latinské "pueri", a další pisatelé rozvinuli tragický příběh "ubohých chlapců".
Křižácká výprava dětí se dostala do dějepisu a dodnes se o ní učí.
5. kruciáta v roce 1218 se neuskutečnila, i když byla vyhlášena.
5. kruciáta v letech 1228 – 1229, byla velmi úspěšná, vedl ji Fridrich II., vnuk Fridricha I. Barbarossy. Diplomacií získal Jeruzalém bez boje a s muslimy se dohodl o jeho převzetí.
V r. 1244 křesťané Jeruzalém opět ztratili.
6. kruciáta v letech 1248 – 1254, vedl ji sv. Ludvík IX.
7. kruciáta v roce 1270. Vedl ji opět francouzský král sv. Ludvík IX.
V jejich táboře v Tunisu začal řádit mor a cholera, na kterou zemřel i králův syn princ Jan Tristan hrabě z Neversu. Král Ludvík IX. zemřel v Tunisu, +25.8.1270.
Ve 12. století tyto výpravy kritizoval dějepisec tzv. würzburský analista: „Výzvu k osvobození Jeruzaléma mečem považuji za dílo ďáblovo, nejde o zbožnost, ale o útěk před spravedlností, trestem za zločiny, dluhy, nechuť sloužit právoplatnému pánu, zvědavost nebo chudobou“.
V r. 1274 další kritiku výprav podal na II. lyonském koncilu francouzský dominikán Humbert z Romansu: „Prolévání krve neodpovídá příkladu Pána Ježíše Krista, kruciáty nemají úspěch a neodpovídají Boží vůli, misie se nemají provádět mečem, protože násilím nelze získat pohany pro křesťanství.“
Pád Akkonu. V roce 1291 dobyli muslimové poslední křesťanskou pevnost v Palestině, město Akkon, a tím přivodili pád Jeruzalémského království.
Kronikář o tom napsal: "Svaté město padlo, protože každý plnil svou povinnost. Svaté město padlo, protože každý plnil jen svou povinnost."
Titul Jeruzalémský král se stal čestným titulem a byl jím poctěn císař Svaté římské říše, později císař Rakouské monarchie (Rakouska-Uherska). V současné době je titulárním králem Jeruzalémským nejstarší člen Habsbursko-lotrinského rodu - hlava Rakouského domu.
Vznik erbů: v letech 1147 – 1149 se při 2. křížové výpravě začali rytíři označovat osobním znamením na štítě, na hrudi, na zádech, na čabrace koně a na praporci. Znak pomalovaný jasnými kontrastními barvami umisťovali rytíři i na přilbu.
Erb původně nepatřil celému rodu, po smrti svého otce ho mohl převzít nejstarší syn. Mladší synové si museli zvolit jiné znamení. Později erby uděloval panovník a za zásluhy rytíře mohl erb polepšit (změnit).
První erby: červený kříž na stříbrném (bílém) poli - Templáři, černý kříž na stříbrném (bílém) poli - Němečtí rytíři Panny Marie, stříbrný (bílý) kříž na černém poli - Rytíři řádu špitálu sv. Jana Jeruzalémského - Špitálníci.
