Rusko
Panovníci Ruska
knížata
1. Rurik (Rjurik, doba vlády 862–879+), Varjag–Viking. Na Rusi označení lidí ze severní Evropy. Podle legend praotec Rusů. Není doložena jeho skutečná existence.
Podle ruského kronikáře Nestora rok narození Rurika není známý. Pocházel pravděpodobně z Dánska. V ruských a německých kronikách je jmenován jako Rerik Jutský. Stal se žoldnéřem císaře Ludvíka Dobrotivého (syna sv. Karla I. Velikého). V r. 841 se s císařem nepohodl, byl neoprávněně obviněn ze zrady a uprchl ke králi Ludvíku Němcovi. Snažil se o spojenectví se západofranckým králem Karlem Holým. Obsadil část dánského území a chtěl dánskou korunu.
V severozápadní části budoucího Ruska došlo k neshodám mezi náčelníky slovanských a čudských kmenů o vládu. Dohodli se, že najdou cizího panovníka a zvolili energického Skandinávce Rurika. V r. 862 přijel do města Lagoda. Dobyl Novgorod a zvolil ho za své sídelní město. Podmanil si další města: Polock, Murom a Rostov. V r. 870 odjel do Dánska zkontrolovat svá území.
Vrátil se za čtyři roky a oženil se s dcerou jednoho z náčelníků, princeznou Efandou. Spolu měli syna Igora. Rurik založil dynastii Rurikovců (vládli do r. 1598) na Kyjevské Rusi. Dal také jméno celé zemi: Rurik, Rusik = Rus.
2. Oleg Moudrý (879–912). Pravděpodobně synovec Rurika a jeho rádce. Stal se regentem. V r. 882 dobyl Smolensk a Kyjev. Ten ho tak okouzlil, že si ho zvolil za sídelní město. Předtím zabil dva spoluvládce Varjagy Askolda a Dira. Ti byli původně v družině knížete Rurika, který je vyslal do Konstantinopole, ale v Kyjevě vyhnali panovníka Kyjeviče (syn zakladatele Kyje) a usadili se v něm. Oleg vytvořil novou říši Kyjevská Rus.
3. Igor Rurikovec (912–845) Rurikův syn. Jeho manželka byla sv. Olga. Spolu měli syna Svjatoslava Igoreviče. Igorův rádce ho varoval před Drevljany, ke kterým jel vybrat daně. Drevljané mu vyjeli vstříc, obklíčili ho a s celou družinou zabili u města Iskorosteň.
4. sv. Olga (945–964), *900, +969. Po smrti manžela Igora vládla sama. Dala potrestat Drevljany za vraždu manžela. Předstírala lásku k drjevanskému knížeti Mutovi, který se ke svatební hostině dostavil se svými nejstatečnějšími bojovníky. Ani jeden z přítomných Drevljanů nepřežil následný masakr nařízený kněžnou.
Synovi předala vládu v r. 957, ale až do r. 964 vládla jako spoluvládkyně. V r. 957 odjela s poselstvím svého syna Svjatoslava do Cařihradu (Konstantinopole), kde ji přijal císař Konstantin Porfyrogennetos. Poznala křesťanství a dala se pokřtít. Dostala jméno Helena (Jelena). Po návratu na Rus přemlouvala ke křtu i syna Svjatoslava, ale on odmítl.
Olga přijala řecké a později i německé misionáře, když navázala přátelské styky s Německem a okolními zeměmi. Za její vlády nebyla žádná válka, ani se Kyjevská Rus žádné cizí války nezúčastnila. Kněžna dožila v Kyjevě v úctě rodiny i poddaných, a již za svého života byla ctěna jako světice.
5. Svjatoslav Igorovič (vládl 964 – 972) * 912. Syn Igora a Olgy. Měl 3 syny: Jaropolka, Olega a Vladimíra. V r. 957 vypravil do Cařihradu poselství, aby jednalo o zlepšení obchodu říše s Ruskem. S tímto poselstvem odjela i jeho matka Olga. Po její smrti rozdělil říši na tři díly a dal je svým synům. Trůn v Kyjevě dal nejstaršímu Jaropolkovi, v Drevljani se usadil Oleg a Novgorod dostal nezletilý Vladimír.
V r. 970 se vydal na válečnou výpravu do Cařihradu. Během dvou let se vítězství střídala s prohrami a výsledkem bylo zahájení mírových podmínek s byzantským císařem Janem II. Cimiskesem. Podle smlouvy musel Svjatoslav odejít za hranice Byzantské říše. V r. 972 se vracel se svými vojáky zpátky na Kyjevskou Rus. Vyčerpané ruské vojáky čekali u Dněperských peřejí kočovní Pečeněhové, kteří byli podplacení od Byzantinců. V krutém boji byl kníže zabit.
6. Jaropolk I. Svjatoslavovič (972 – 978). * 955. Syn knížete Svjatoslava. Jeho manželka byla Řekyně Allogia Varjažská. V roce 970 zdědil vládu v Novgorodě (Nové město) a po smrti otce se stal vládcem Kyjevské Rusi. Měl diplomatické styky s římským císařem Otou II. a jeho dcera Adéla (* 977) se, podle ruských letopisů, stala Jaropolkovou manželkou. Po jeho smrti vstoupila do kláštera a stala se abatyší.
Ve válce proti svým bratrům Olegovi a Vladimírovi, zabil v roce 977 bratra Olega. Vladimír utekl ke králi Hakanovi II. Mocnému do Norska. Král Hakan mu nabídl vojenskou pomoc Varjagů. Vladimír Jaropolka vlákal do města Rodna (dnes Hrodno) a tam ho v roce 978 zavraždil.
--- Sveneld (972 – 977). Varjag. Významný voják v gardě kněžny Olgy a velitel v armádě knížete Svjatoslava. Při návratu z Byzance varoval knížete na nebezpečí od Pečeněhů. V nastalé situaci vzal vládu do svých rukou. V r. 975 zabil kníže Oleg Sveneldova syna Ljuta. Sveneld přesvědčil kyjevského knížete Jaropolka, aby Olega potrestal. V r. 977 došlo k bitvě u města Ovruče, kde Oleg zemřel. Jaropolk litoval svého činu a Svenelda obvinil z bratrovy smrti. Sveneld byl vyhnán a tím jeho politická kariéra skončila.
7. sv. Vladimír I. (Vladimír Svjatoslavič), (vládl 980 – 1015), * 960 Kyjev na Ukrajině, +15.7.1015 v Kyjevě. Syn Svjatoslava Igoroviče a Maluše Ljubečanky (princezna Drevljanů), klíčnice kněžny Olgy. Vnuk sv. Olgy. Nejdříve vládl v Novgorodě. Svého bratra Jaropolka donutil opustit Kyjev a 15. 7. 978 ho zabil. Po bratrovražedné válce uprchl do Skandinávie, kde se ukrýval 2 roky. Po návratu se stal knížetem Kyjevské Rusi. Oženil se s Jaropolkovou manželkou Julií, která později zemřela.
V r. 981 dobyl na Polsku Halič (Červená Rus, dnes Lvovská oblast). V září 987 ho požádal byzantský císař Basilios II. o vojenskou pomoc proti povstalcům. Vladimír dobyl řecké město Korsuň (Cherson) a nabídl je císaři Basilovi (Vasil) II. Zároveň požádal o ruku jeho sestry Anny (v rusku zvaná Rodněga). Ta odmítla, že si pohana nevezme. Dobyl Cherson a Annu si vzal jako válečnou kořist. Potom se začal zajímat o křesťanství a vzpomínal na svoji babičku Olgu, která byla křesťanka a byla lidmi ctěna na celé Kyjevské Rusi. Změnil svůj drsný život a tři měsíce se vzdělával v evangeliu.
6.1.988 byl pokřtěn v Chersonu a přijal jméno Basil (rusky Vasil, Vasilij), podle svého švagra a kmotra Basileiose II. Po návratu na Rus v červnu 988 dal posvětit řeku Dněpr, aby byli pokřtěni všichni jeho poddaní. Na Rusi přikázal postavit první kamenný chrám Svaté Bogorodice (Bohorodičky Panny Marie). Poddaní mu začali říkat Vladimir-jasné slunce. Udržoval přátelské styky s 138. papežem Janem XV.
Měl asi 26 dětí, z toho 13 synů a 14 dcer s 8 manželkami: 1) neznámá Češka: Vyšeslav, 2) žena Jaropolkova Allogia (Julie) Varjažská, synové: Svjatopolk Prokletý, Zlořečený (+1018), není jistě, jestli to byl syn Jaropolka nebo ho Vladimír přijal za svého syna, 3) Rodněga (Anna) Polocká: Izjaslav, Jaroslav Jiří Vladimirovič Moudrý, Vsevolod, Mstislav (+ v dětství), a dcery: Predslava (údajně milenka polského krále Boleslava I. Chrabrého, manželka českého knížete Boleslava III. Ryšavého), Premislava, Mstislava. 4) Adéla: Mstislav (+ 1036), Stanislav, Sudislav, 5) princezna Malfrída Česká (pravděpodobně dcera Boleslava II. Pobožného): Svjatoslav Smolenský (+1015), 6) princezna Adéla Bulharská: Boris, Gleb (Glěb). 7) Anna Byzantská: Teofana, 8) neznámá manželka: Pozdvizd, Marie Dobroněga Kyjevská (manželka polského krále Kazimíra I. Obnovitele, matka Svatavy Polské, 3. manželky Vratislava II., české kněžny a královny. Svatava Polská byla vnučkou sv. Vladimíra.
Vladimír měl ještě dalších asi 9 dcer, u kterých neznáme jména. Všechny děti měli po otci druhé jméno Vladimirovič nebo Vladimirovna.
Založil ruské město Vladimir a v Kyjevě arcibiskupství. První arcibiskupové pocházeli z Cařihradu. Hned po své smrti byl ctěn jako světec. Svatořečen ještě před rozkolem církví. Je ctěn v pravoslavné i katolické církvi. V r. 1250 dostal v pravoslavné církvi titul „Apoštolům rovný a Veliký“. V roce 1988 se uskutečnily velké oslavy pravoslavné církve: 1 000 let křesťanství na Rusi – 1 000 ЛЕТ ХРİСТİАНСТВА НА РУСİ – 1 000 years of christianity in Russia. Papež Jan Pavel II. prohlásil Kyjev za svaté město Ukrajiny.
--- Svjatopolk Prokletý, Zlořečený, Zatracený ( Svjatopolk Vladimirovič) * 979 Kyjev, + 1019. V letech 1015 – 1016, 1018 - 1019 vládl jako kníže na Kyjevské Rusi. Jeho manželkou byla dcera Boleslava I. Chrabrého, prvního polského krále, vnučka české kněžny Doubravky (prababička Doubravky byla sv. Ludmila). Její jméno se nazachovalo. Své podivné přízvisko dostal pro tři bratrovraždy. Zabil bratra Borise, Glěba a Svjatoslava. Boris a Glěb byli později prohláčeni za svaté. V roce 1016 napadl dalšího z bratů Jaroslava, ten ho přemohl a vyhnal z Kyjeva. Svjatopolk utekl z Kyjevské Rusi. Zemřel na neznámém místě. Není uznáván za panovníka Kyjevské Rusi.
8. (sv.) Jaroslav I. Jiří Vladimirovič Moudrý * 978 Kyjev, 1015 – 1054 Kyjev. Veliký kníže novgorodský a kyjevský. Syn Vladimíra a Anny Rodněgy. S byzantskou princeznou Irinou – Marií (+ 1051) měl syna Vladimíra (+ 1052), Izjaslava, Svjatoslava, Vsevoloda (Vševládce), Igora (+ 1055), Vjačeslava (Václava, + 1056) a dceru Annu, která se vdala do Francie. Jeho další dcera se stala manželkou uherského krále Ondřeje I. a jejich dcera Adléta se stala 2. manželkou Vratislava II. a českou kněžnou.
Byl vzdělaný, inteligentní a štědrý. Původně vládl v Rostově. V tomto knížectví založil město Jaroslavl. Po smrti nejstaršího bratra Vyšeslava přesídlil v r. 1010 do Novgorodu. Za 5 let se stal kyjevským knížetem. Přízvisko Moudrý získal už za svého života. Byl také nazýván velikým chánem nebo císařem. Tento titul byl určen výhradně panovníkovi Byzantské říše. Mnozí evropští vládci si pokládali za čest vstoupit do příbuzenského vztahu s kyjevským knížetem.
Prohluboval křesťanství a víru. Založil mnoho kostelů a klášterů. Jeden z nich je Kyjevsko-pečerský klášter (lavra). Byl pohřben v kyjevském chrámu Sv. Sofie (Svatá Boží Moudrost). Krátce po jeho smrti zemřeli oba nemocní synové Igor a Václav. Ostatní bratři Izjaslav, Svjatoslav a Vsevolod vytvořili triumvirát zvaný Jaroslaviči.
9. Jaroslaviči: Izjaslav, Svjatoslav, Vsevolod. Vydali zákoník nazvaný Ruská pravda, poslední vydání bylo nazváno Pravda Jaroslavičů.
V roce 1076 zemřel Svjatoslav po chirurgickém zákroku.
V roce 1077 byl bitvě u Černigova zabit Izjaslav.
Vsevolod vládl 1078 – 1093 (+1113). Většinu života prožil v bojích s Polovci.S byzantskou princeznou Marií (v Rusku zvaná Anna) měl syna Vladimíra Monomacha.
10. Svjatopolk (Svatopluk). (1093 – 1113). Měl syna Igora. Nezapsal se výrazně do ruské historie. Po celou dobu své vlády bojoval s Polovci. V r. 1103 podnikl s Vladimírem Monomachem velkou bitvu proti Polovcům, kde padlo 20 poloveckých chánů.
11. Vladimír II. Monomach (jediný vládce=monos machos) * 1053 Kyjev, (vládl 1113 – 1125), prvorozený syn Vsevoloda, vnuk Jaroslava Moudrého, pravnuk sv. Vladimíra.
Své přízvisko dostal po svém byzantském dědovi císaři Konstantinovi IX. Monomachovi. Jeho manželka byla anglická princezna Gita (Markéta, Margita), dcera krále Harolda. S ní měl syna Mstislava.
Vladimír vládl v Perejaslavi, později v Černigově. V r. 1113 se stal knížetem v Kyjevě. Sjednotil ruskou říši a stal se velkoknížetem a jediným vládcem Ruska. Založil město Vladimir a v něm 40 kostelů. Po smrti 1. manželky Gity se oženil se švédskou princeznou Kristinou a jejich syn byl Jurij (Jiří) Dolgoruký. Po její smrti si vzal Jevfimii, o které se nic víc neví. Celkem měl 8 synů a 3 dcery.
Z byzance dostal darem císařskou korunu zvaná Monomachova čapka a jako jeho děda Jaroslav používal titul císař (car).
12. Mstislav Vladimirovič Udatný Veliký *1075 Smolensk, (1125 – 1132). Poslední panovník Kyjevské Rusi. Původně byl údělným knížetem v Novgorodě a v Rostově. Byl dvakrát ženatý: 1. manželka švédská princezna Kristina. S ní měl syna Vsevoloda, Izjaslava a Rostislava a několik dcer. 2. žena Ljubava byla dcerou novgorodského místodržitele. Spolu měli dva syny: Svatopluka a Vladimíra. Po jeho smrti se rozpadlo Kyjevské knížectví, protože každý z údělných knížat chtěl být panovníkem Rusi.
Velkoknížectví
--- sv. Igor Kyjevský * 1100 Kyjev, + 19. 9.1147 Kyjev. Syn Svjatopolka. Pravnuk sv. Vladimíra. Bratranec Vladimíra Monomacha. V r. 1146 se stal kyjevským velkoknížetem, ale při povstání pohanských bojarů (knížat) byl donucen abdikovat.
Vládu převzal preslavský kníže Izjaslav Mstislavič, který ho uvěznil v Preslavi a později mu dovolil odejít do kláštera sv. Teodora v Kyjevě. Odtud byl rozzuřeným davem vyvlečen z kostela, kde se modlil před ikonou Bohorodičky. Před kostelem byl zavražděn.
Jeho bratr, černigovský kníže, ho za tři roky nechal přenést do Černigova, kde uložil jeho tělo v kostele Proměnění Páně. Tam se u jeho hrobu začali uzdravovat nemocní a lidé ho začali ctít jako mučedníka. Jeho svátek se v katolické církvi slaví v některých slovanských zemích, protože žil po rozdělení církve. Na Slovensku se slaví 10. 4., v Rusku 5. 7.
13. Jurij Dolgorukij, * 1091 Černigov, + 1157 (1147 – 1157), panovník Suzdalu, později Rostova. Suzdal se stal hlavním městem severovýchodního Ruska. Syn Vladimíra Monomacha. Zakladatel Moskvy a Kremlu. První zmínka je z r. 1147. S dvěma manželkami měl 11 synů a 2 dcery. Mezi nimi: Jaroslav II. Jurjevič (za manželku měl dceru Mstislava, svoji nevlastní sestřenici) a sv. Andrej (Ondřej Bogoljubskij). Z druhého manželství měl syna Vsevoloda Jurjeviče.
V r. 1149 dobyl Kyjev, kde vládl do r. 1157. Přízvisko dostal od letopisců, protože dokázal ze svých vzdálených zemí dosáhnout na Kyjev. Po vyhrané válce vyhnal bratra Izjaslava, který proti němu válku zahájil. V r. 1155 byl poražen a Jurij se stal vládcem Kyjeva. Za dva roky náhle zemřel, pravděpodobně byl otráven Kyjevany, kteří ho neměli v lásce.
14. Jaroslav Osmomysl * 1135, (vládl v Haliči 1152 – 1187). Syn haličského knížete Vladimíra Volodareviče, matka uherská kněžna. Po otcově smrti převzal trůn v Haliči. Jeho manželkou byla dcera Jurije Dolgorukého s kterou měl syna Vladimíra a dceru. Ta byla provdána za knížete Igora Svjatoslaviče ve Skandinávii. Píše se o něm v eposu „Slovo o pluku Igorově.“ Uměl osm cizích jazyků a proto dostal přízvisko Osmomysl. Snažil se dobýt kyjevský trůn.
15. sv. Andrej Bogoljubskij (Ondřej, 1157 – 1174). * 1110 Rostov. Syn Jurije Dolgorukého. S manželkou Ulitou Stěpanovnou měl syna Jurije Andrejeviče. Po otcově smrti v r. 1157 byl dosazen bojary na kyjevský trůn. Byl zatažen do kyjevsko-haličských bojů, které vyhrál a dokázal svou udatnost. Dokázal být ohleduplný, uměl přijmout kompromis. Měl velkou lásku k vlasti. Když byl dosazen na údělný stolec ve Vyšgorodu u Kyjeva, opustil v r. 1161 knížectví a usadil se v rostovsko-suzdalském knížectví.
Ze Suzdalu vyhnal bratra Vsevoloda. Sebou odvezl ikonu Bohorodičky, kterou podle legendy namaloval svatý Lukáš. Na cestě se koně zastavili před městem Vladimir u řeky Kljazmy. Kníže to považoval za boží znamení a založil město Bogoljubovo (Bohu milé). To si zvolil za svou rezidenci. Jeho sídlem bylo město Vladimir a usiloval, aby toto město předčilo významný Kyjev. Nejdříve ho vyraboval a pak ho věnoval svému mladšímu bratrovi Glebovi. Dal odvézt z Kyjeva vše, co mělo nějakou cenu (ikony, zvony).
Byl pyšný vládce a každému poroučel. Dal dokonce popravit svého tchána a bratra sluhy Jakima. Vytvořil si mnoho nepřátel. Později všech svých činů litoval, začal žít zbožně a kajícně. Ale lidé z jeho okolí mu už nevěřili. Jeho sluha Jakim (Jáchym) Kučkovič a klíčník Ambal se stali hlavou 20 spiklenců, kteří vtrhli do knížecí ložnice, odkud Ambal odnesl meč a neozbrojeného knížete zavraždili 28. 9.1174. S ním bylo zabito mnoho jeho věrných a nevinných lidí. Jeho majetek si vrahové rozdělili. Svatořečen pravoslavnou církví.
16. Vsevolod (Vševládce) Velké Hnízdo * 1154 Dimitrov, (1176 – 1212). Syn Jurije Dolgorukého. Jeho matka byla byzantská princezna. Když byl v r. 1161 vyhnán bratrem Andrejem, odjel s matkou k jejímu bratrovi do Cařihradu. Za několik let se vrátil a pomáhal Andrejovi ve vojenských výpravách proti Polovcům a volžským Bulharům. Založil město Gleděn (Hlídka), později přejmenované na Veliký Usťjug (známé jako sídlo Dědy Mráze). Podle pověstí měl tak veliké vojsko, že by vesly vytříkali vodu z Volhy a helmicemi vyčerpali Don.
Přízvisko získal pro velké potomstvo, o které se vzorně staral. Jeho první manželkou byla Marie Česká (dcera českého šlechtice) a spolu měli 8 synů a 5 dcer. Z druhého manželství se Ljubou Brjačislavnou (dcera vitebského knížete Vasilka) měl tři dcery. Jeho potomci založili vladimirskou a moskevskou dynastii.
17. Jaroslav II. Jurjevič (1212 – 1236). Syn Jurije Dolgorukého.
Zlatá horda, Mongolové porazili Rusy v r. 1223 a založili tatarský chanát na území Ruska v letech 1250 – 1480.
sv. Michael Černigovský (Michael Vsevolodovič) * 1185, +20. 9.1246.Veliký kníže kyjevský (1236-1243), kníže perejaslavský, novgorodský a haličský z rodu Rurikovců. Manželka Marie Romanovna. Se svým rádcem bojarem Fjodorem byl mučen a popraven v hlavním městě Zlaté hordy Saraji, protože se nezřekli křesťanské víry. Bátú mu řekl: „Skloň se před vírou našich předků.“ Michail odpověděl: „Jelikož nás Bůh za naše hříchy vydal do vašich rukou, klaníme se ti a ctíme tě. Ale před vírou tvých předků a před tvým rouhačským příkazem se neskloníme.“
Bátú se rozběsnil jako zvíře, poručil Domanu Putivlecovi Michaila zabít. Spolu s Michailem byl zabit i jeho bojar Fjodor. Zemřeli jako mučedníci a přijali mučednickou korunu od Krista. “ — Haličsko-volyňský rukopis. Jeho vnučka Kunhuta Uherské byla manželkou Přemysla Otakara II. a spolu se svojí sestrou Griffinou je pohřbena v Anežském klášteře v Praze. Kunhutina dcera je svatá Anežka Česká, Přemyslovna.
18. sv. Alexandr Něvský (Alexandr Jaroslavič) * 1220 (1236 – 1263). Syn Jaroslava II. Vnuk Vsevoloda. Jeho manželka byla polocká kněžna Alexandra Brjačislavna. Talentovaný vojevůdce a politik. Stal se samostatným knížetem Novgorodu se sídlem ve Vladimiru. Porazil 15. 7.1240 Švédy, Finy, Nory a Litevce u řeky Něvy (přídomek dostal až v 15. století). V r. 1242 porazil na zamrzlém Čudské jezeře Řád německých rytířů. navázal přátelské styky s tatarskou Zlatou hordou. Několikrát navštívil její metropoli Saraj Batu (vzdálen od Vladimiru 1250 km).
Při návratu z jedné návštěvy zemřel v zimě v Gorodci na Volze. V r. 1380 byly jeho ostatky přeneseny do Vladimiru, svatořečen a uložen do chrámu Narození Přesvaté Bohorodičky. Když se pravoslavný Metropolita Kyrill dověděl, že zemřel, prohlásil: „Zašlo slunce ruské země.“
V r. 1547 ho pravoslavný Metropolita Makarios prohlásil za celoruského světce. Car Petr I. Veliký si dal po 460 letech ukázat místo bitvy, postavil zde Alexandroněvskou lavru (klášter) v Petrohradu, kam dal v r. 1724 přenést jeho tělo. Kanoinizován pravoslavnou církví. Je ctěn jako zachránce Ruska a věrnosti pravoslavné víře, když se ho snažili papežovi legáti získat pro katolické náboženství.
19. Daniil Alexandrovič, mladší syn Alexandra Něvského, vládl 1263 – 1325. Měl dva syny Jurije Danilovič a Ivana Kalitu. Nijak výrazně se nezapsal do ruské historie.
20. Ivan II. Kalita (Měšec), syn Daniila. * 1283. Vládl v letech 1325 – 1340. Přízvisko dostal, protože se snažil naplnit státní pokladnu. Jeho manželkou byla Solomonida zvaná Jelena (Helena, + 1331), s kterou měl 4 syny a 4 dcery. Do veřejného života vstoupil v době nelítostných bojů mezi městy Tverem a Moskvou, která podléhala Tveru.
Tatarský chán dal jarlyk (jmenovací listina titulu za velkoknížete) Michailu Tverskému, který dobyl Moskvu, ve které vládl Jurij Danilovič. Syn Michala Tverského Dimitrij Michajlovič (zv. Hrozné Oči) zabil v r. 1325 Jurije Daniloviče. V r. 1326 ho dal popravit chán Zlaté hordy Uzbek a jmenoval Ivana moskevským velkoknížetem. V r. 1327 vypuklo v Tveru povstání proti Čol-chánovi (rusky Ščelkan), který vybíral daně. Byl upálen v hořícím paláci i se svými vojáky. Ivan potrestal povstalce a získal důvěru Zlaté hordy a s ní i právo vybírat daně pro Hordu. Velká část uvízla v ruské kase. V této době vzniklo jeho přízvisko.
Začal skupovat pozemky a vesnice v Rostově a Novgorodě. Dal stavět dřevěné opevnění Kremlu. Přikázal postavit chrám sv. archanděla Michaela (Archangelský) a chrám Zesnutí Panny Marie (Uspenský). Podařilo se mu v r. 1328 přesvědčit pravoslavného metropolitu Petra, aby přesídlil z Vladimiru do Moskvy a tím se stal ruský patriarchát hlavním v pravoslaví. Začali k němu přecházet bojaři z porobených měst i předáci Zlaté hordy. Mezi nimi i jistý Čet-Murza (Čet šlechtic), předek Borise Godunova. V r. 1340 vstoupil do mnišského řádu a složil řeholní sliby. Za několik dní neočekávaně zemřel. Byl pohřben v Archangelském chrámu.
21. Ivan Ivanovič (vládl 1340 – 1359). Syn Ivana Kality. Jeho manželkou byla Alexandra Ivanovna, spolu měli syna Dimitrije. Kníže zemřel náhle a na trůn usedl jeho devítiletý syn. Velkokněžna Alexandra se stala regentkou.
22. sv. Dmitrij Donský (Dimitrij Ivanovič Donský) * 1350 Zvenigorod, + 1405 (vládl 1359 – 1389). Syn Ivana Ivanoviče a Alexandry Ivanovny. Jeho hlavním rádcem byl metropolita Alexej, bratranec Vladimír Alexandrejevič (kníže Serpuchova) a bojar Dimitrij zvaný Miťaj. V r. 1365 se v patnácti letech oženil s kněžnou Jevdokií Ivanovnou a měli 8 synů a 4 dcery. V r. 1378 porazil mongolské Tatary u Rjazaně a za dva roky zvítězil nad chánem Zlaté hordy Mamajem na Kulikovově poli. Tady u Donu získal své přízvisko. Přestal Tatarům jim platit poplatky a osvodil Rus. V r. 1382 dobyl Moskvu chán Tochtamyš a srovnal ji se zemí. Kníže uprchl v r. 1408 do Kostromě. Po návratu do Moskvy začal znovu odvádět daně Zlaté hordě. Kulikovo pole vstoupilo do ruské historie jako největší a slavné vítězství středověku. Kanonizován pravoslavnou církví 6. 6.1988 na sněmu Svatého synodu pravoslavné církve.
23. Vasilij I. * 1371 (1389 – 1425). Nejstarší syn Dmitrije Donského.Vládl získal bez souhlasu (jarlyku) Zlaté hordy. Za dva dny po inauguraci se oženil s litevskou kněžnou Sofií. Její otec Vitautas si začal dělat nároky na části Ruska. V r. 1404 zabral Pskov a Smolensko a připojil je na více než 100 let k Litvě. S manželkou Sofií měl velice šťastné manželství, spolu měli 5 synů a 4 dcery. Jedna z nich Anna se stala manželkou byzantského císaře Jana Palaiologa.
V r. 1395 přitáhl do Ruska vojevůdce Timur (Tamerlán, v Rusku zvaný Temir-Aksak), který sloužil ve vojsku emira Maverannachra. Emir si podmanil středoasijskou říši Chorezm, rozprášil Zlatou hordu a Timur obsadil rjazaňské knížectví. Pak táhl na Moskvu. Když se vojska přiblížila na dohled u Kolomny na březích řeky Oky, zůstala zde stát dva týdny. Znenadání dal Timur rozkaz k ústupu.
Podle legendy bylo Rusko pod Boží ochranou a Rusové spoléhali na modlitby k Bohorodičce Marii před její Vladimirskou ikonou. Kníže, po návratu do Moskvy, dal ikonu přenést z Vladimiru do Kremlu. Podařilo se mu rozšířit své území o Nižnij Novgorod, Murom a další města. Na konci jeho vlády postihly Rusko těžké rány: epidemie moru, v září 1420 sněhová kalamita, kdy bylo několik metrů sněhu, následný hladomor a v r. 1421 ničivé povodně z tajícího sněhu.
24. Vasilij Temný * 1415 (1425 – 1462). Po smrti svých dvou starších bratrů se stal velkoknížetem moskevským. Jeho matka Sofie byla regentkou. S manželkou Marií Jaroslavnou (kněžna Borovská) se oženil v r. 1433 a měli 7 synů a dceru. V r. 1446 byl zajat jedním svým mocichtivým příbuzným Dimitrijem Jurjevičem (zvaného Šemjak) a v noci ze 16. na 17. 2. byl v jeho domě oslepen. Tímto oslepením získal své přízvisko. Byl odvezen na údělné knížectví do Ugliče a do Vologdy. V r. 1466 mu pomohli přátelé dobýt Moskvu a porazit Šemjaka v r. 1450. Ten uprchl do Novgorodu a za několik let otráven. V dalším knížecím souboji o trůn, kníže porazil v bitvě a dal oslepit příbuzného Vasilije Kosého. V r. 1448 určil za spoluvládce svého syna Ivana III.
25. Ivan III. Veliký (Hrbatý) Moskevský * 1440 (1462 – 1505). Velkokníže moskevský, později panovník veškeré Rusi a samovládce. Zasnouben v 7 letech s pětiletou kněžnou Marií Borisovnou Tverskou (1497). Oženil se ve 12 letech a v 18 se stal otcem Ivana (zvaný Mladý).
V r. 1467 byla otrávena jeho žena Marie ve věku 25 let. Pohřbena v kremelském Vozněsenském chrámu. Za 5 let se oženil s neteří posledního byzantského císaře Konstantina IX. Zojou (Sofie) z rodu Palaiologovců (pohřbena vedle Marie). Spolu měli 5 synů a 4 dcery.
Vytvořil ideu o nástupnictví Rusi jako dědičky římských panovníků a říše. Připojil mnoho nových území, zastavil Mongolům všechny poplatky a za ušetřené peníze postavil kremelské chrámy (1475 – 1508). Když se chán Achmat vydal s tisíci vojáky na Moskvu, byl odražen a donucen vrátit se zpět. Dal zhotovit první státní symbol: v r. 1497 pečeť s byzantskou orlicí a svůj stát nazval Rusko, místo tradičního Rus. Zavedl v r. 1497 nový zákoník zvaný Suděbnik. Zval vzdělané cizince: Italy a Němce. V r. 1498 určil za svého nástupce Dimitrije Ivanoviče, svého vnuka. Po smrti druhé manželky mu ochrnula ruka, noha a přestal vidět.
26. Vasilij III. * 1479 (1505 – 1533), syn Ivana III. Velikého. Byl dvakrát ženatý: 1. manželka Salomena (Sofie) Jurjevna Saburová (dcera bojara). 2. manželka Jelena (Helena) Vasilijevna Glinská. S ní měl 2 syny. Utrápil ve vězení následníka trůnu, svého synovce Dimitrije Ivanoviče (+ 1509). Dál rozšiřoval hranice Ruska a podařilo se mu v r. 1514 přičlenit litevský Smolensk (zabraný 1404), zrušil některá údělná knížectví.
Za jeho panování se rozšířila myšlenka, že Moskva je záštitou křesťanství. V r. 1453 se rozpadla Byzantská říše a Moskva dostala název Třetí Řím (1. Řím, 2. Konstantinopol = Cařihrad = Istanbul, 3. Moskva,). Mnich Filofej napsal panovníkovi: „Dvojí Řím padl, třetí stojí a čtvrtý nebude.“ Po dohodě s císařem Svaté říše římské dostal moskevský velkokníže titul car (lat. caesar = císař, rusky car = c ae s a r). První jmenovaný car Ruska. Na jednom lovu, nedaleko Moskvy se mu udělala na boku opuchlina. Za 40 dní zemřel.
27. Jelena Glinská (vládla 1533 – 1538). Matka Ivana Hrozného. Poprvé na ruském trůnu usedla žena. Aby mohla nerušeně vládnout, dala zabít, otrávit a umořit hladem všechny, kteří si dělali nárok na trůn, včetně svých příbuzných a vlastních bratrů. Kníže Ovčina-Tělepněv-Obolenskij byl jejím oblíbencem a vykonal všechno, co mu carevna poručila. Dokončila reformu a zavedla jednotnou peněžní měnu.
Uzavřela příměří s Litvou a Švédskem. Na jaře 1538 byla otrávena jednou z bojarských skupin. Jeho velkým vzorem byl matčin oblíbenec kníže Ovčina-Tělepněv-Obolenskij, který byl zabit svými konkurenty. Malý sirotek Ivan (IV. Hrozný) byl svědkem krvavých bojů bojarů rodin Bělských a Šujských, kteří ho odtrhli od jeho chůvy. Surové scény zanechaly stopy na jeho psychice.
Carství
28. Ivan Vasilijevič IV. Hrozný (Ivan Hrozný) * 25. 8.1530, + 18. 3.1584 (vládl od r. 1533, ve skutečnosti 1547 – 1584). 13 let za něho vládla jeho matka Jelena Glinská.
Syn velkoknížete Vasilije III. 1. ruský car. Ve 13 letech dal popravit skutečné i domnělé nepřátele. Dovršil snahu svého dědečka Ivana III. o nástupnictví římské říše v Rusku a prohlásil se za cara (císaře) a samovládce vší Rusi. 16. 1.1547 byl metropolitou Makariosem v Uspenském chrámu korunován na prvního rozeného ruského cara. Na hlavu dostal „Monomachovu čapku“ a Monomachův řetěz. 3. 2.1547 se oženil s Anastazií.
Podle dobových popisů a vyobrazení měl vzpřímenou vysokou postavu. Zkoumáním jeho pozůstatků ve 20. století se zjistilo, že trpěl ztuhnutím páteře a nemohl se předklonit. Za jeho vlády se do Ruska dostal knihtisk, rozvinul obchod a zreformoval armádu. Za prvních 10 let své vlády provedl mnoho reforem: omezil moc bojarů, založil střelecké vojsko, upevnil právní řád a vydal nový Suděbnik (zákoník). Zrušil místodržitelský úřad a zavedl úřad opričnika (třičtvrtiny území, které patřilo carovi, spravovali jeho úředníci „opričnici“, zrušeni formálně v r. 1572, zbytek země byla „zemština“). To rozvrátilo zemi a přineslo neskutečné zbídačení. Založil stočlenný církevní sněm pravoslaví.
Válčil s Polskem a Švédskem. V r. 1552 dobyl na Tatarech jejich dva chanáty: Kazaň a Astrachaň (pozůstatky Zlaté hordy), kde dal vyvraždit všechny obyvatele. Na počest těchto vítězství dal v Moskvě postavit chrám Vasila Blaženého. Po smrti své první ženy začal být duševně nemocný, až se úplně zbláznil. V r. 1564 opustil Moskvu a usadil se ve městě Alexandrově (Alexandrova sloboda, dnes Vladimirská oblast), protože podezříval bojary ze zrady. V r. 1570 dal popravit několik 60.000 Novgoroďanů. Lidský život neměl pro něho žádnou cenu. Pološílený zabil okovanou holí (posochem) i svého nejstaršího syna Ivana (+ 1582), který bránil svou těhotnou manželku. Tu car zbil, protože podle něj bloumala palácem nedostatečně oděná. Jeho odpůrci ho otrávili jedem.
Měl sedm manželek:
1) Anastásie Zacharjina Romanovna– Koškinová + 1560. Měli 3 syny a 3 dcery. Jedním byl Ivan Ivanovič (zabit otcem) a druhý Fjodor I. Ivanovič.
2) Marie Česká (dcera Fedinanda I. Habsburského), narodil se jí syn, který zemřel jako kojenec. Chtěla Ivana svrhnout z trůnu, dal ji otrávit.
3) Marfa (Marta) Saburovová, + 3 týdny po svatbě.
4) Anna Koltovská, chtěla vládnout společně s carem, on se rozvedl a poslal ji do kláštera, kde prožila 54 let.
5) Natálie, + druhý den po svatbě.
6) kněžna Marie Dolgoruká, druhý den po svatbě ji nechal utopit v zamrzlém rybníku, protože byla vdova.
7) Vasilisa, nechal zavraždit jejího manžela, vzal si ji jako vdovu. Po narození syna Dimitrije (+ 1591 v Ugliči za podivných okolností. – odvolával se na něho car Lžidmitrij) ji nechal popravit, protože byla vdova.
29. Fjodor I. Ivanovič, * 1557, + 1598 (1584 – 1598). Poslední Rurik. Slabý, neduživý a zaostalý syn Ivana IV. Za manželku měl Irinu (Irenu) Fjodorovnu, sestru Borise Godunova. Byl mírumilovný a měl rád rodinnou pohodu. Jeho dny probíhaly podle zavedeného pořádku. Vstával ve 4 hodiny, oblékl a pomodlil se. S manželkou odcházel na ranní bohoslužby. Po obědě si 3 hodiny odpočinul a odešel do lázně, nebo se věnoval zábavě. Večer se zúčastnil pobožnosti. Pak povečeřeli.
Založil město Tobolsk na Sibiři. Ustanovil moskevský patriarchát, který dostal autokefalitu (samostatnost) pravoslavné církve od pravoslavného patriarchy v Cařihradě. Ke konci jeho života vládla regentská rada v čele s ambiciózním Borisem Godunovem. Zemřel bez dědice.
Období smuty (zmatky), vláda samozvanců. Smuta trvala v letech 1598 - 1613
30. Boris Godunov (Boris Fjodorovič Godunov), švagr Fjodora I. * 1552, + 13. 4.1605 (1598 – 1605). Díky vlivu svého strýce Dimitrije Godunova, který byl postelničikem (správcem carské rodiny) Ivana IV., se dostal se sestrou Irinou ke dvoru. Byl tělesným strážcem carevičů Ivana i Fjodora, opričnikem a postelničikem. Ve 30 letech se stal bojarem s právem přijímat zahraniční vyslance (ministr zahraničí). Nepil alkohol.
Obratnou politikou ve svůj prospěch dosáhl své zvolení ruským carem. Po nástupu na trůn zavedl lidové oslavy, kdy tekla medovina a pivo 12 dní. Všem sloužícím vyplatil slibované peníze, nespokojeným bojarům zaručil 5 let bez válek a kupce osvobodil od cla. Všichni velebili carovu moudrost. Zval zahraniční odborníky, pro německé obyvatele dal postavit evangelické kostely. Propagoval holení a šlechtické syny posílal na studia do Evropy.
V r. 1600 začal považovat za své konkurenty rodinu Romanovců, upadli v nemilost a byli obviněni z čarodějnictví. Po několika neúrodných letech hrozily občanské nepokoje. V Polsku se objevil samozvanec, který se prohlašoval za cara. S polským vojskem napadl v r. 1604 Rusko. Když byl samozvaný car nedaleko Moskvy shodou okolností car Boris zemřel. Podle legendy napsané za cara Lžidmitrije I. byl Boris a jeho syn sesazen, protože neubránil Rusko. Boris podle této legendy zemřel až v r. 1606, stejně jako jeho syn Fjodor.
31. Fjodor II. Borisovič 1605. Zavražděn vojáky Lžidmitrije I.
32. Lžidmitrij I. * 1580, + 16. 5.1606 (1605 – 1606). Vlastním jménem Jurij Bogdanovič Otrepjev. Chudý venkovský šlechtic, syn střeleckého setníka. Byl velice nadaný, uměl číst a psát, ovládal i kaligrafické písmo. Byl přijat do služby v mocné rodině Romanovových.
Po obvinění Romanovců z čarodějnictví si zachránil život, odešel do kláštera a přijal jméno Grigorij (Gregor, Řehoř). Pobýval v několika klášterech, až se dostal do Moskvy k patriarchovi. V r. 1602 odešel k polským hranicím a cestou prohlásil, že se vzdává svěcení, protože je carevič Dmitrij, syn Ivana IV. Hrozného. Nebil zabit v Ugliči, ale zázrakem se zachránil. Podporován Poláky, kteří mu pomohli shromáždit vojsko a pod jeho vlastním rudým praporem s černou orlicí se vydal na Moskvu.
Jeho lidé zavraždili následníka trůnu Fjodora II. Borisoviče. Sám vjel do města jako poslední. Při jeho korunovaci bylo poprvé použito zlaté říšské jablko, dovezené z Polska. Rusko zachvátila občanská válka, jeho vláda se omezila na Moskvu. Toto období je v ruských dějinách známé jako „smutnyje“ – smutná doba.
Vypuklo proti němu spiknutí v čele s bojarem Vasilijem Šujskim v den jeho svatby s polskou šlechtičnou Marinou Mníškovou, dcerou sandoměřského vojvody Ješka Mníška. Lžidmitrij I. byl zavražděn a jeho tělo zahrabáno na předměstí Moskvy. Podle jedné legendy bylo spáleno a prach byl vystřelen z děla směrem na západ, odkud přišel. Bojar Vasilij Šujskij se stal 19. 5.1606 novým carem.
33. Vasilij Ivanovič Šujskij * 1552 Nižný Novgorod, + 1612 Gostyń v Polsku (1606 – 1610). Pocházel z rodu nižnogorodsko-suzdalských údělných knížat. Bojarem se stal v r. 1584. Po smrti careviče Dimitrije Ivanoviče (syn Ivana Hrozného) v r. 1591 byl v Ugliči předsedou vládní komise, která vyšetřovala carevičovu záhadnou smrt. Když na trůn usedl Lžidmitrij I., Šujskij měl tu drzost ho obvinit ze samozvanectví. Byl odsouzen k trestu smrti stětím mečem. Na popravišti mu Lžidimitrij udělil milost a Šujskij mu „oddaně“ sloužil. Přitom osnoval spiknutí.
V své den inaugurace zastavil vraždění Poláků, kteří přišli na svatbu Lžidmitrije I. a Mariny Mníškové a přísahal na kříž, že nebude vládnout jako samovládce, ale společně s bojary. Byl lakomý a závistivý, málo inteligentní, ale vychytralý. V období jeho vlády „smuty“ musel potlačit povstání Ivana Bolotnikova, odrazit 10 samozvaných carevičů. Nejvytrvalejší z nich byl Lžidimitrij II. Nikdy nebylo zjištěno, kdo se skrýval pod tímto jménem, ale byl také nazýván tušinský zloděj.
V r. 1609 se oženil s Marií Petrovnou Bujnosovou-Rostovskou. S ní měl dvě dcery, ale obě zemřely jako kojenci. V r. 1610 utrpělo carské vojsko zdrcující porážku od krále Rzeczi pospolite (Řeč pospolita = Polské království) Sigismunda III. (Zikmunda). Vojenské neúspěchy vedly ke svržení cara Vasilije. Byl donucen vstoupit do volokamského kláštera a přijmout řeholi. Brzy potom byl vydán Polákům. Hejtman Žolkewski ho odvezl s celou jeho rodinou do Polska na zámek v Gostyni. V září 1612 zde car zemřel ve věku 60 let a byl zde pohřben. V r. 1635 car Michail Fjodorovič dal jeho tělo převézt do Moskvy a pohřbít v Archangelském chrámu.
--- Lžidmitrij II. (zvaný tušinský zloděj). Získal podporu švédského krále Karla IX. a za vojenskou pomoc mu slíbil část ruského území. Vyžádal si také pomoc Poláků.
bezcarství
34. Sedmibojarština 1610 – 1613
Bojarská duma – Sedmibojarština: předseda F. I. Mstislavskij, I. M. Vorotyňskij, A. V. Trubeckoj, A. V. Golicyn, B. M. Lykov, F. I. Šeremeťjev, I. N. Romanov.
--- Zikmund III. Vasa (Sigismund) * 20. 6.1566, + 30. 4.1632 (carem 1610 – 1613). Švédský princ, švédský katolický král 1592 – 1598. Polským králem 1587 – 1632. Upevnil výsady šlechty a rekatolizoval Polsko. V letech 1591 – 1596 potlačil neúspěšné povstání ukrajinských kozáků a sedláků proti polské vládě. V r. 1595 určil za hlavní město Varšavu a Krakov se stal korunovačním městem.
Švédský říšský sněm se obával rekatolizace a v r. 1598 ho sesadil ze švédského trůnu. Král dostal dva roky na rozmyšlenou, zda zůstane věrný katolické církvi nebo přijme protestantské vyznání. Zůstal katolíkem a v r. 1600 přišel o švédské království. Bojarská duma – Sedmibojarština s ním uzavřela v únoru dohodu, že jeho syn kralevic Vladislav získá právo nastoupit na ruský trůn. V září 1610 Zikmund obsadil Moskvu a vládu svěřil svému veliteli Alexadru Gonsewskému. V r. 1613 propuklo povstání proti Polákům a podařilo se je vyhnat.
--- Vladislav IV. * 19. 4.1595, + 20. 5.1648. Polský král 1632 – 1648. V r. 1634 se po prohrané bitvě zřekl ruského trůnu, ve prospěch cara Michaila Fjodoroviče Romanova. V Evropě se odehrávala Třicetiletá válka.
Carství
35. Michail Fjodorovič Romanov * 22.7.1596 Moskva (1613 – 1645). Zakladatel dynastie Romanovců (do r. 1726, po přeslici do r. 1917). Syn bojara Fjodora Nikitiče Romanova (známý jako metropolita Filaret, + 1633) a Xenie (zvaná Marfa – Marta) Ivanovny roz. Šestové. V lednu 1613 se sešel Zemský sněm (bojaři, duchovní, statkáři a měšťani v počtu 700 osob), aby zvolil nového cara.
25. 2.1613 byl vyhlášen výsledek voleb: novým carem byl zvolen 16 letý Michail Romanovec, prasynovec posledního cara Rurikovce Fjodora I. Bylo bráno v úvahu, že matka posledního Rurikovce Fjodora Ivanoviče Anastásie Zacharjina Romanovna– Koškinová (+ 1560). byla sestrou Michailova děda, Nikity Romanoviče Zacharjina. Celá rodina Anastásie měla pověst mučedníků, protože velmi trpěli za Borise Godunova.
Michailův otec Fjodor – Filaret měl velkou autoritu jako bojar i jako metropolita a prožil s manželkou Marfou polské zajetí. Byli uvězněni v klášteře a Michail bydlel u tety, kněžny Čekarské z Běloozera (Bílé jezero). Později ho Poláci dopravili za rodiči do kláštera. V době smuty (vláda samozvanců) žil s matkou a stali se zajatci Poláků.
Po osvobození Moskvy se přestěhovala Marfa se synem do Kostromy, kde měla svůj dům. Filaret zůstal v polském zajetí a vrátil se až v r. 1619. Za tři týdny po volbě 14.3.1613 přijeli poslové se zprávou o Michailově zvolení, udělila mu matka požehnání v Trojickém chrámu Ipaťjevského kláštera. V červnu přijel jako panovník do Moskvy. V prvních letech vlády za něho rozhodovali příbuzní Čerkasové a Šeremeťjevové. Od roku 1619 řešil všechny vážnější problémy se svým otcem Filaretem. Ten byl ustanoven patriarchou (hlavou pravoslavné církve).
V r. 1624 se oženil s Marií Vladimirovnou Dolgorukou, která za půl roku v lednu 1625 zemřela. Ještě v tom roce se oženil s kněžnou Jevdokijí Lukjanovnou Strešňovou. S ní měl 3 syny: Ivan, Vasilij, Alexej a 7 dcer. Ivan a Vasilij brzy zemřeli.
Za jeho vlády se muselo těžce bojovat se Švédy, s krymskými Tatary a s Poláky. V letech 1632 – 1634 proběhla proti Polsku „Smolenská“ válka, třebaže město Smolensk se nepodařilo vybojovat zpět. Hospodářství se začalo zlepšovat. Podle současníků byl car velice přívětivý a hodný. Mohli k němu i jeho poddaní, s kterými rád rozmlouval a pomáhal jim v jejich problémech. Měl zálibu v pěstování květin, jeho zásluhou se v Rusku objevily šlechtěné růže ze zahraničí. Ke konci života měl pohybové problémy. Po jedné bohoslužbě v červenci 1645 se mu udělalo nevolno, odnesli ho do paláce, kde požehnal synu Alexeji a zemřel.
36. Alexej I. Michailovič * 1629 (1645 – 1676). Syn Michaila Romanova. Měl klidnou otcovu povahu. Byl zbožný. Dostal výbornou výchovu a vzdělání pod vedením bojara Borise Ivanoviče Morozova a jáhna Grigorije Lvova. Uměl číst a psát. V historii patřil k nejlepším panovníkům Ruska. Byl zodpovědným carem.
Rozšiřoval styky s evropskými panovníky a dovážel do Ruska zrcadla, krajky a mnoho dalších výrobků. Morozov byl jeho první rádce. Car provedl řadu změn, které však vedly ke vzpourám (solné povstání, měděné povstání, vzpoura ve Pskově) Reorganizoval armádu, podporoval kupce a řemeslníky. V církvi uskutečnil změny podle partiarchy Nikona, které vedly k rozkolu. Vydal nový zákoník Sobornoje uloženije (Souborné ustanovení). V letech 1654 – 1667 dobyl v rusko-polské válce Smolensk a Severní zemi. Měl zálibu v sokolnictví. Ze dvou manželství měl celkem 14 dětí. 1. manželka Marie Iljinična Miloslavská: 5 synů a 8 dcer. Jménem jsou známi 3 děti: dcera Sofie a synové: Fjodor (Teodor) a Ivan V. 2. manželka Natálie Kirillovna Naryškinová: 2 dcery a syn Petr I.
Ke konci života trpěl vysokým tlakem. Na smrtelné posteli požehnal svému nástupci Fjodorovi, přijal pomazání nemocných, rozkázal propustit vězně, carským dlužníkům odpustil dluhy a zemřel.
37. Fjodor (Teodor) Alexejevič * 1661 (1676 – 1682). Jeho uvedení na trůn bylo v den smrti jeho otce. Měl chatrné zdraví a s vládou mu pomáhali příbuzní z rodu Miloslavských. Byl velice vzdělaný a zbožný. Jeho vychovatelem byl mnich, spisovatel a učitel Simeon Polockij. Na jeho návrh otevřel Slovansko-řecko-latinskou akademii.
V r. 1678 začal působit v Moskvě Vrchní tiskárna, kde byl vytištěn i slabikář pro Petra I. Státní správu zpřístupnil i neurozeným lidem. Posílil vládu Bojarské dumy. 1. manželkou byla čerkaská vojvodkyně Agafja Semjonovna Grušecká. Narodil se jí syn Ilja. Agafja zemřela 4 dny po porodu a Ilja 5 dní po ní. Krátce před smrtí se oženil podruhé. 2. manželka byla Marfa Matvejevna Apraksinová. Car zemřel ve věku 21 let.
Bojaři podporovaní patriarchou Joakimem a rodinou Naryškinů, chtěli za cara Petra. Tomu bylo teprve 10 let. Příznivci Miloslavských, které vedla carice Sofie, vyvolali povstání střelců a bitvu, protože chtěli za cara Ivana. Naryškinové byli poraženi a někteří zabiti. Obě strany přistoupili na kompromis, že oba careviči budou spoluvládci.
38. Ivan V. Alexejevič * 1666, + 1689 (1682). Stejně jako jeho bratr Fjodor, měl i on velice chatrné zdraví. Trpěl záněty dásní a byl slabozraký. Jeho příbuzní ho považovali za slabomyslného. Byl ženatý s jenisejskou vojvodkyní Praskovjou Fjodorovnou Saltykovou, s kterou měl 5 dcer. Dcera Anna Ivanovna se v r. 1730 stala 43. carevnou a jeho vnučka Anna Leopoldovna 45. panovnicí – regentkou. Neschopen vlády. Za několik měsíců po nástupu ho sesadili z trůnu.
Vůbec neprotestoval, protože koruna „Monomachova čapka“ ho vždy tížila a účast na oficiálních ceremoniích považoval za nepříjemnou povinnost. Většinu volného času trávil na modlitbách a postem. Několik let za něho vládla sestra Sofie, kterou sesadil z trůnu její bratr Petr a dal ji zavřít do kláštera.
39. Sofie Alexejevna * 1657, + 1704 (1682 – 1689). Dcera Alexeje Michailoviče. Byla velice ctižádostivá a rozumná. Od mala jí bylo potěšením řešení státních záležitostí. V r. 1682 iniciovala vzpouru střelců. Určila pro sebe oficiální titul „Veliká panovnice. Blahoslavená carevna a velkokněžna.“ Na rozdíl od svých sourozenců měla pevné zdraví, ale nebyla žádná krasavice.
S Polskem uzavřela věčný mír a získala Kyjev, Smolensk a Černigov. Udělila Privilegium Slovansko-řecko-latinské akademii. V r. 1689 se rozhodla zbavit Petra, který dosáhl plnoletosti. Vyvolala boj střelců, ale prohrála. Petr ji sesadil z trůnu a uvěznil v Novoděvičím klášteře. V r. 1698 zorganizovala třetí povstání střelců. Petr ho opět potlačil a donutil Sofii, aby se stala řeholnicí.
40. Petr I. Veliký, * 9. 6.1672, + 28. 1.1725 (1689 – 1725). Poslední Romanovec v přímé linii, po meči dynastie vymřela jeho vnukem Petrem II. (+1730). Dynastie byla označována jménem Romanovců až po cara Mikuláše II. do r. 1917.
Při první vzpouře střelců zažil šok, ze kterého mu zůstalo po celý život škubání hlavou. Matka s ním odešla z Kremlu do vesnice Preobraženská. Mládí prožil ve vesnicích nedaleko Moskvy (Preobraženská, Semjonovská a Izmajlov). Zúčastňoval se pouze dvorních ceremonií.
Hrál si s vojáky a z nich později zformoval pluky carské gardy, preobraženský a semjonovský. Petr vyrostl do velké výšky. Měřil 2,04 metru. Byl na svou dobu vzdělaný. Uměl číst a psát (i když s hrubkami) pěti jazyky: rusky, německy, holandsky, anglicky a francouzsky. Bavila ho aritmetika a geometrie, mořeplavba a plány opevnění. Jeho učitelé byli: mnich a písař Nikita Zotov, a dva Holanďané Franz Timmermann a Karsten Brandt. Přátelil se i s jinými cizinci.
Vstával v 5 hodin ráno, pracoval do 11 hodin, naobědval se, dvě hodiny si odpočinul a pracoval do 22 hodiny. V r. 1697 byl inkognito členem velké výpravy do Holandska a navštívil doky v Saardamu. Uměl 14 řemesel: soustružil, šil boty, byl truhlářem, operoval (operace většinou končily smrtí pacienta) a prováděl pitvy jako patolog na bývalých pacientech. Pracoval i jako stomatolog a uměl dalších osm činností.
V r. 1688 v 16 letech ho matka oženila. 1. manželka Jevdokije Fjodorovna Lopuchinová, dcera dvorního hodnostáře. S ní měl syna Alexeje a další dva syny, kteří zemřeli v kojeneckém věku. Syn Alexej byl proti své vůli oženěn s princeznou Charlottou Christinou Sofií (Karolina Kristina Žofie) Brunšvicko-Wolfenbuttelskou (+ 1715). Spolu měli syna Petra Alexejeviče. Protože se Alexejovi nelíbila, v jednoum ze svých záchvatů vzteku ji po porodu zkopal. Zemřela 10 dní po narození syna.
V r. 1718 chtěl Petr Alexeje vydědit, ale ten uprchl za hranice. Zvědové ho našli a Petr ho v Petropavlovské pevnosti ubičoval k smrti. V r. 1703 založil nové město a nazval ho svým jménem. Při vysoušení něvských bažin zahynulo 100.000 poddaných. Výstavby celého města na Něvě si vyžádala několik milionů obětí.
Petr si vydržoval německou milenku Annu Monsovou a Jevdokjii nechal zavřít do kláštera, kde přijala jméno Helena. Když ho Anna začala podvádět oženil se v r. 1712 podruhé. 2. manželka Kateřina I. Alexejevna (vlastním jménem Marta Skavronská), měli spolu mnoho dětí, které zemřely už v raném dětství. Naživu zůstaly dcery Anna (1708-1728) a Jelizaveta (Alžběta, 1709-1762), které se narodily před svatbou.
Jelizaveta usedla na trůn jako 46. carevna a syn Anny Petr III. se stal 47. carem. Kateřina I. se provdala v r. 1712 za Petra I., ale za dva roky se z ní stala opilkyně, prolezlá chorobami.
V r. 1717 byl Petr zvolen čestným členem Pařížské akademie věd. V průběhu cesty do Francie mu byl představen obr Nicolas BurgŽe, vysoký 2,27 metru.
Petr I. Veliký vytvořil z Ruska moderní velmoc, drastickými metodami vybudoval stálou armádu, dal stavět plavební kanály, otevřel školy a založil první ruskou knihovnu, zval cizince – učence i řemeslníky, zreformoval kalendář (letopočet) a písmo, ze všeho vybíral daně. Dal tisknout noviny „Vědomosti“. V Sankt Petěrburgu otevřel první ruské muzeum a zoologickou zahradu. Íránský šáh mu daroval ptáky, slona a lva.
Zavedl evropskou módu a svým poddaným dával holit plnovousy. Mohli si je nechat pouze kněží, mniši a nevolníci. V r. 1721 po vítězné severní válce mu senát (který osobně jmenoval) udělil tři tituly: Imperátor, Otec vlasti a Veliký. Od letopisců dostal přídomek pro svou vysokou postavu a pro velikost své říše. V r. 1722 změnil pravidla nástupnictví. Podle tohoto zákona měl následníka označit panovník.
Stal se despotickým pijákem, pil vše co obsahovalo alkohol. Před smrtí neoznačil svého nástupce a zemřel na chronickou nemoc ve velkých bolestech. Mezi lidmi kolovala pověst, že se nastydl při záchraně poddaných při povodni. Druhá zvěst říkala, že byl propitý a prolezlý pohlavními chorobami. V 19. a 20. století bylo dokázáno, že trpěl azotemií – v krvi se hromadí dusíkaté látky a poškozují ledviny a další orgány.
Petrohrad založen carem Petrem I. Velikým 27. 5.1703 jako pevnost s věží sv. Petra, nazván Sankt Petěrburg (Svatý Petrův hrad). Od r. 1712 sídelní carské hlavní město. V letech 1914 – 1924 přejmenován na Petrograd (Petrohrad), 1924 – 1990 Leningrad. Podle Vladimíra Iljiče Lenina (vl. jménem Uljanov), vůdce bolševického převratu (VŘSR = Velká říjnová socialistická revoluce). V r. 1990 bylo město přejmenováno zpět na Sankt Petěrburg (česky Petrohrad).
41. Kateřina I. * 1684 (1725 – 1727). Vlastním jménem Marta Skavronská, dcera litevského rolníka Samuila (Samuela) Skavronského. Byla na výchovu v Livonsku v Marienburgu, kde žila v rodině superintendanta Glucka. Ten ji provdal za švédského dragouna, ale hned z kostela musel odjet do války. Město dobyla ruská vojska a ona se dostala k veliteli B. P. Šeremeťjevovi, později k Alexeji D. Menšikovovi, který byl důstojnickým sluhou cara Petra I.
Ten ji v r. 1703 svému sluhovi odlákal. Menšikov byl původně prodavač pirohů, později sluha Petra I., který ho jmenoval prezidentem Vojenského kolegia a gubernátora v Sank Petěrburgu s titulem Nejjasnějšího knížete.
V r. 1712 přijala pravoslaví pod jménem Kateřina a tajně se provdala za Petra, s kterým už měla dvě děti: Annu a Alžbětu. Koncem roku se oficiálně vzali v Isaakijevském chrámu. Kateřina dovedla svého muže zklidnit, dokázala se přizpůsobit jeho náladám a uhodnout jeho přání. Spolu také holdovali alkoholu ve velké míře. V květnu 1724 byla korunována na carevnu.
Koncem roku byl obviněn z blízkých styků s carevnou vedoucí její kanceláře, komoří Villiam Mons (bratr bývalé carovy milenky) a popraven. Po smrti cara Petra I. se zásluhou Menšikova uskutečnil palácový převrat, který ji dosadil na trůn. Chtěla být laskavou panovnicí. Odpustila dluhy, propustila politické vězně a úředníkům odebrala povinnosti. Nebavilo ji vládnutí a tak své pravomoci předala v r. 1726 Vrchní tajné radě, kterou ustanovila k tomuto účelu. Před smrtí byla donucena „polovičním vladařem“ Menšikovem ustanovit za následníka trůnu Petra Alexejeviče, vnuka Petra I.
42. Petr II. Alexejevič * 1715, + 19. 1.1730 (1727 – 1730). Poslední Romanovec v nepřímé linii, po meči (dynastie byla označována jménem Romanovců až po cara Mikuláše II. do r. 1917). Syn Alexeje Petroviče a Karoliny Brunšvicko-Wolfenbuttelské (+ 1715). Na trůn nastoupil ve 12 letech s podporou Menšikova a byl zasnouben s jeho dcerou Marií, která získala titul Výsost.
Bydleli v paláci jejího otce. Ten mladého cara rozmazloval a všechno dělal za něho. Určoval mu program a kontroloval každý jeho krok. To se Petrovi nelíbilo. Nepřátelé „Nejjasnějšího knížete“ Menšikova, hlavně rod Dolgorukých, využili rozladěnosti cara. Když tchán onemocněl, získal Petr měsíc svobody. Odebral knížeti tituly, vyznamenání i bohatství a poslal ho do vyhnanství na Sibiř do města Berezova, kde 1729 zemřel. Dolgorukové zrušili zasnoubení s Marií Menšikovovou a zasnoubili cara s kněžnou Kateřinou Dolgorukovou.
V den zásnub se při vjezdu jejího kočáru na nádvoří ulomila o bránu z kočáru carská koruna. Přesto byla domluvena svatba na 19. 1.1730. Na Vánoce 6. 1., v den svěcení vody, se Petr nachladil v řece a druhý den dostal černé neštovice. Z 18. na 19. ledna zemřel.
43. Anna Ivanovna * 1693 (1730 – 1740). Dcera 38. cara Ivana V. Z rozhodnutí strýce cara Petra I. byla provdána za kuronského vévodu Fridricha (Bedřicha) Wilhelma. Na zpáteční cestě z obřadu vévoda zemřel v kočáru na otravu alkoholem. Žila nějakou dobu v Izmajlovu, pak v Petrohradu, až ji Petr poslal do Mitavy v Kuronsku, kde si oblíbila svého tajemníka Ernesta Johanna Birona (Arnošt Jan).
Po smrti Petra II. za ní přijela delegace Vrchní tajné rady a nabídla ji trůn. Pod podmínkou velmi omezeného vládnutí, podepsala smlouvu. Anna si zvolila za hlavní město Moskvu, zjistila, že mnozí sdílejí neomezenou myšlenku samoděržaví (samovlády), rozpustila Vrchní tajnou radu, roztrhala smlouvu a dala se korunovat. Její zálibou bylo německé nebo italské divadlo a lov. Byla sobecká, chamtivá a pomstychtivá. Před smrtí ustanovila následníkem trůnu Ivana VI. Antonoviče, právě narozeného syna její neteře Anny Leopoldovny. Careviče, 2 měsíce starého, měl zastupovat regent E. J. Biron.
44. Ernest Johann Biron * 1690, + 1772 Mitava (1740). V němčině se jeho příjmení psalo Bühren. Podle oficiální verze byl příbuzný s francouzským rodem Burée. Pocházel z nižší kuronské šlechty a jeho otec sloužil jako kornet (nižší důstojník kavalerie) polské Rzeczi pospolite, které Kuronsko vazalsky patřilo.
Studoval v pruském Königsbergu (původně český Královec, nyní ruský Kaliningrad). S opilou partou studentů se stal účastníkem rvačky, při které byl jeden člověk proboden. Musel uprchnout a usadil se v Mitavě, kde vstoupil do služeb Anny Ivanovny v r. 1710. stal se jejím tajemníkem a později kammerjunkerem (kamerlingem – komořím). Vévodkyně ho oženila s ošklivou a hrbatou kammerjunkerkou (komornicí) Benignou Gottlieb von Treidenovou, s kterou měl dceru a dva syny: Karla a Petra. Po příchodu vévodkyně na carský imperátorský trůn se stal nejvyšším komořím, katolickým hrabětem Svaté říše římské a pravoslavným rytířem řádu sv. Andreje Vyvoleného. Mluvil do řízení země a manipuloval se státní pokladnou. Stal se velice zámožným. Protekcí carevny Anny byl „zvolen“ vévodou kuronským a sedmigalským. Po její smrti se stal regentem malého careviče Ivana VI.
Za 22 dní, na počátku listopadu 1740, vtrhl polní maršál Münich s 80 gardisty do jeho ložnice a uvěznil ho. Byl odsouzen k rozčtvrcení, ale nová regentka Anna Leopoldovna mu změnila rozsudek na věčné sibiřské vyhnanství. Za vlády Alžběty Petrovny byl převezen do Jaroslavli a v r. 1762 rehabilitován. Byly mu vráceny tituly i úřady. Za vlády Kateřiny II. mu bylo vráceno vévodství Kuronské. V r. 1769 předal vládu v Kuronsku synu Petrovi.
Zemřel na Mitavském zámku, kde bylo vystaveno jeho nabalsamované tělo. Za několik let byl pohřben. V Rusku je stále považován za cizince, na kterého nikdo nevzpomíná v dobrém.
45. Anna Leopoldovna * 1718, + 1746 (1740 – 1741), dcera meklenbursko-schwerinského (zvěřinského) vévody Karla Leopolda a carice Kateřiny, dcery 38. cara Ivana V., neteř Anny Ivanovny. Pokřtěna jako luteránka Alžběta Kateřina Kristina. V r. 1722 přijela s matkou do Ruska, kde si vzala na vychování teta Anna Ivanovna.
Přestoupila na pravoslaví a přijala jméno své tety. V r. 1739 se provdala za Antonína Ulricha (Oldřicha) vévodu brunšvicko-bavorsko-lüneneburgského. V r. 1740 se jim narodil syn Ivan VI. Antonovič, který byl prohlášen carem, ale nevládl ani jeden den. Carevna po nástupu na trůn dostala titul: Velká kněžna a Výsost. Ve skutečnosti vůbec nevládla, protože byla líná. Založila Kabinet ministrů a přenechala mu vládu. Alžbětu Petrovnu uzavřela do kláštera a chtěla ji vystěhovat z Ruska. Z 24. na 25.11.1741 došlo k palácovému převratu.
Gardisté Jelizavety Petrovny uvěznili všechny, kteří byli oddaní Anně Leopoldovně, a zatkli i celou rodinu. Ta byla vyhoštěna do Rigy, kde se jim narodila další dcera a v r. 1744 převezeni do Ranenburgu u Voroněže. Tady byli rodiče odloučeni od dětí. Ivan VI. byl se sourozenci odvezen baronem N. A. Korfem do Cholmogor u Archangelska. Carevna Anna byla po své smrti převezena do Petrohradu a pohřbena v Blagověščenském kostele Něvského kláštera.
46. Jelizaveta (Alžběta) Petrovna * 1709 Moskva (1741 – 1761), dcera Petra I. a Kateřiny I. provedla palácový převrat v r. 1741 a nastoupila jako carevna. Za života rodičů měla být provdána za francouzského krále Ludvíka XV., ale vadil její, původně nemanželský původ. Petr I. a Kateřina byli oddáni, když už měli dvě dcery. Zůstala tedy sama a nikdy se nevdala. Po nástupu na trůn změnila odsouzencům trest smrti na zbičování a vyříznutí jazyka.
Prohlásila, že se vrací k vládě svého otce Imperátora Petra I. Velikého, zrušila Kabinet ministrů a obnovila Senát s jeho pravomocí a vrátila mu titul „Vládnoucí“. Zrušila část daní a celních poplatků. Otevřela Moskevskou univerzitu, několik uměleckých akademií a došlo k ceklovému rozkvětu kultury a vědy i pro chudší vrstvy. Ke všem byla laskavá a mírná.
Uzavřela spojenectví s Rakouskem proti Prusku. Tím vstoupila Rusko do Sedmileté války. Ke konci života se přestávala zabývat státními záležitostmi a celé hodiny si zkoušela šperky a šaty, kterých měla ve svém šatníku 15.000. V r. 1760 ji přinesli senátoři k podpisu listinu. Carevna napsala tři písmena a na špičku pera ji usedla vosa. Ve zlosti zahodila pero a půl roku ji dvořané přemlouvali, aby podpis dokončila. Za svého nástupce označila svého synovce Petra III. Zemřela v prosinci 1761.
47. Petr III. Fjodorovič (správně měl být Fridrichovič /Fridrich = Bedřich/. Fjodor, Fedor = Teodor, Bohdan), * 1728 (1761 – 1762), syn dcery cara Petra I. Anny a holštýnského vévody Karla Fridricha Holstein-Gottorpa. Po brzkém osiření byl vychováván jako luterán na severu Německa.
Ve 14 letech v r. 1742 se vzdal švédské koruny (byl prasynovcem krále Karla XII.), konvertoval k pravoslaví pod jménem Petr Fjodorovič a byl přivezen do Ruska jako následník trůnu. V 16 letech se oženil s 14 letou německou princeznou anhaltsko-zerbstskou Sophií Frederikou Augustou (Kateřina Alexejevna II.). Byl vzdělaný a hrál na housle. Za krátkou dobu zcivilizoval Rusko, zrušil Tajnou kancelář, vydal výnos „O darování volnosti šlechtě“ a „O nepřípustnosti náboženské diskriminace“. Zavedl pořádek ve státní správě a osobně kontroloval státní úřady.
VPozději se začal chovat jako většina jeho ruských předků. Byl hrubý a zatrvzelý, vedl rozmařilý život a začal pít. Rusko v té době bylo spojencem Rakouska proti Prusku a bojovalo s ním v Sedmileté válce. Car zrušil spojenectví s Rakouskem a nabídl spojenectví pruskému králi Fridrichovi II., kterého obdivoval jako nejlepšího vojevůdce všech dob a zemí. To vyvolalo v Rusku nesouhlas.
V r. 1762 byl palácovým převratem zbaven trůnu a odvezen na příkaz manželky Kateřiny do Ropši u Petrohradu, kde byl za několik dní zavražděn (otráven nebo uškrcen). Vládl 186 dní. Mezi poddanými měl pověst lidového panovníka. Jeho tělo bylo pohřbeno v klášteře sv. Alexandra Něvského a po 34 letech ho dal jeho syn car Pavel I. převézt do Petropavlovského chrámu. V následujících 10 letech se objevilo 40 samozvanců a snažili se dokázat, že každý z nich je zachráněným carem Petrem III.
--- Ivan VI. Antonovič * 1740, + 1764. Syn Alžběty Kateřiny Kristiny (45. carevny Anny Leopoldovny) a Antonína Ulricha (Oldřicha) vévody brunšvicko-bavorsko-lüneneburgského. V r. 1744 byla celá carská rodina převezena do Ranenburgu u Voroněže. Tady byli rodiče odloučeni od dětí.
Ivan byl se sourozenci odvezen baronem N. A. Korfem do Cholmogor u Archangelska. Zde prožil 12 let v úplné samotě. Jediný člověk, kterého viděl byl dozorce major Müller. V r. 1756 ho dala Alžběta Petrovna převézt do Schlüsselburgské pevnosti. Ani velitel pevnosti netušil, kdo je jeho tajný vězeň. Přes tento zákaz se carevič dověděl o svém původu. Porušil další zákaz a naučil se číst a psát. Když věznitelé zjistili, že umí číst, dovolili mu čtení z Bible. Po nástupu cara Petra III. byly zákazy zpřísněny natolik, že careviče bylo nařízeno zabít, pokud by se pokusil o útěk nebo ho chtěl někdo vysvobodit. Petr III. ho v pevnosti inkognito navštívil a zeptal se ho, kdo je. Zajatec odpověděl, že je car Ivan VI.
Carevna Kateřina II. změnila dohled a nařídila, aby se stal mnichem. Když Ivan souhlasil, vojáci ho chtěli, pod vedením poručíka Vasilije Miroviče, osvobodit a vrátit mu trůn. Akce měla proběhnout ze 4. na 5. 7.1764. Strážci kladli povstalcům odpor do chvíle, než Ivana zabili. Pak se vzdali. Sám car Ivan se bránil, ale podlehl přesile. Byl zavražděn ve věku 24 let.
Nepohodlného, ale zákonitého cara dala zabít carevna Kateřina II. zvaná Veliká. „Osvobození“ cara Ivana mohlo být jejím dílem, aby ho mohla odstranit. Mirovič byl popraven mečem a spálen i lešením. Ostatní povstalci dostali trest smrti.
48. Kateřina II. Veliká * 2. 5.1729 Štětín/Szczecin, + 17.11.1796 Carské/Carskije Selo (1762 – 1796), vlastním jménem Sophia Frederika Augusta von Anhalt-Zerbst (Žofie Bedřiška,). Po přijetí pravoslaví dostala jméno Kateřina Alexejevna. Naučila se rusky a hodně o Rusku četla. Provdala se v r. 1745 za následníka trůnu Petra III. Oficiálně spolu měli syna Pavla (* 1754), jeho skutečný otec byl hrabě Sergej Saltykov.
Po narození ho prateta Alžběta odebrala matce a dovolila jí vídat ho jen v určené dny. Jeho odcizení přerostlo během let v otevřenou nenávist k matce Kateřině. Další její děti: Anna (1757), otec Stanislav Poniatowski (budoucí král Polska). Holčička zemřela v kojeneckém věku. Alexej, jeho otec byl hrabě Grigirij Orlov. Toho nechala matka odvézt na Alžbětin statek Gatčina, kde byl vychováván jako synovec správce garderoby V. G. Škurina. Později dostal příjmení Bobrinskij a hraběcí titul. Stal se zakladatelem ruského šlechtického rodu Bobrinských.
Kateřina II. nezasahovala do sedmileté války. Kdyby byl Petr III. korunován na cara, musela by, pro svůj nevěrný život, odejít do kláštera a stát se řeholnicí. Zachránilo ji vypuknutí palácového převratu v r. 1762, svržení Petra III. z trůnu a její prohlášení se vládnoucí carevnou. Za týden ho dala zavraždit.
Polský milenec Poniatowski byl na její nátlak zvolen polským králem a podílel se na likvidaci Polska. V r. 1774 si vzala polního maršála hraběte Grigirije Alexandroviče Potěmkina (1739 – 1791). Upevnila základ ruské monarchie, zrušila Senát, rozšířila privilegia šlechty a vytvořila měšťanský „třetí“ stav. Připojila k Rusku Krym a Novorossijsko. Mnoho věcí změnila v oblasti kultury, vědy a osvícení. Zrušila 500 klášterů a většinu půdy zestátnila. Ztrojnásobila daně a přesto její vláda skončila dluhem 200 milionů rublů.
Dopisovala si s Voltairem a jinými osvícenci ve Francii. Sama napsala několik knih, pět komedií a vydávala časopis „Všechno možné“. Po vypuknutí Velké francouzské revoluce se vyděsila a zmírnila svoji demokracii. Byla velmi činná. Vstávala v 6 hodin, pila silnou kávu, jedla hlavně hovězí maso a nakládané okurky. Ráda jezdila na koni a v rozporu s etiketou používala pánské sedlo.
Za její vlády se nejvíce proslavil G. A. Potěmkin a stal se jedním ze symbolů této epochy. Aby ukázal carevně jak její země vzkvétá, dal stavět tzv. Potěmkinovy vesnice. „Domy“ měly pouze krásné zbobené průčelí a štíty, zezadu byly podepřeny několika kůly. Z oken mávali spojení a šťastní poddaní, kteří carevnu hlasitě pozdravovali.
Carevna napsala závěť, kde odkázala trůn svému vnuku Alexandrovi a ne synu Pavlovi. Závěť odcizil dvorní kancléř Bezborodko a předal careviči Pavlovi. Datum její smrti předpověděl mnich Avelij. Carevna byla po své smrti pohřbena v Petropavlovském chrámu.
49. Pavel I. Petrovič * 1754, + 12. 3.1801 (1796 – 1801). Oficiálně syn Petra III. a Kateřiny II. Jeho skutečný otec byl hrabě Sergej Saltykov. Narodil se v Letním paláci carevny Jelizavety. Byl dvakrát ženatý, obě manželky byly německé princezny. První manželství bylo bezdětné a kronikáři nezanechali ani jméno jeho manželky. 2. manželka Marie Fjodorovna, s ní měl 6 dcer a 4 syny. Tři z nich se stali ruskými cary: Alexandr I. Pavlovič, Konstantin Pavlovič a Nikolaj (Mikuláš) Pavlovič.
Car byl despotický, krutý a pomstychtivý. Přesto ho mnozí považovali za štědrého, čestného, spravedlivého, moudrého a něšťastného. V Evropě měl přezdívku „ruský Hamlet“. Měl vynikající vzdělání. Znal historii, literaturu a umění. Pěkně kreslil a mluvil francouzsky.
Hned v den své korunovace 6. 4.1797 začal provádět své reformy. První změnil zákon Petra I. Velikého o následnictví trůnu, kdy mohl nastoupit pouze mužský člen rodu. Od jeho doby mohla na trůn nastoupit žena, pokud panovnický rod nebude mít mužského potomka. Pavel dělal všechno, o čem věděl, že by s ním matka Kateřina nesouhlasila. Vyhlásil amnestii pro vězně, které potrestala. Oslabil moc gardy, která byla vůdčí silou palácových převratů a omezil práva šlechty. „Postižení“ současníci to nazývali politikou železné hole.
V r. 1798 se stal velmistrem katolického řádu svatého Jana Jeruzalémského (Maltézský řád). Po 9.11.1799 (18. brumeir 7. roku republiky) přerušil styky s Anglií a s Francií uzavřel spojenectví. Společně s Napoleonem měl táhnout a dobýt „perlu na britské koruně“ Indii.
Ve Valaamském klášteře se našla kniha, kterou sepsal mnich Avelij (který předpověděl datum smrti Kateřiny II.). Zde byl napsán i datum smrti cara Pavla I. – březen 1801. Gubernátor P. A. Palen a gardoví důstojníci vnikli do paláce. Car byl zavražděn v dokončeném Michailovském zámku (postaveném na místě jeho rodiště Letního paláce) z 11. na 12. 3.1801.
50. Alexandr I. Pavlovič * 1777, + 19.11.1825 (1801 – 1825). Syn Pavla I. a Marie Fjodorovny. Vyrůstal mimo rodinu, v péči babičky Kateřiny II. Ta pro něho dala sepsat knihu „Abeceda“ a zajistila mu švýcarského učitele Fridricha Lagarpa. Od svých 10 let mohl někdy navštívit v Gatčině svého otce. U Kateřiny II.. a jejích milenců byl svědkem zesměšňování svého otce. Touto výchovou se z něho stal pokrytecký a neupřímný člověk.
V r. 1793 v 16 letech se oženil s Luisou Marií Augustou, markraběnkou báden-bádenskou. Po přijetí pravoslaví přijala jméno Jelizaveta (Alžběta) Alexejevna. Měli dvě dcery, které zakrátko zemřely. Po zbytek života žili navenek jako manželé. Alexandr měl mnoho milenek. Životní výčitkou se pro něho stala nepřímá účast na vraždě vlastního otce Pavla I. Věděl o plánech spiklenců sesadit cara. Ve chvíli vraždy byl v Michailovském paláci a slyšel gardisty. Po nástupu na trůn žil velice skromně, vstál za svítání, usínal při setmění, nepotřeboval pohodlí a byl samotářský.
Za své rádce si vybral mladé šlechtické přátele a s nimi připravil několik reforem. Zrušil Tajnou kancelář a jmenoval Státní radu, otevřel nové university a lycea. 2.12.1805 byl v „bitvě tří císařů“ u moravského Slavkova poražen Napoleonem. V r. 1808 připojil Finsko (28.11.1917 vyhlásilo nezávislost), v r.1812 vpadl do Ruska Napoleon I. Bonaparte, kde nad ním zvítězil vojevůdce Kutuzov. Po této Vlastenecké válce byl carovi udělen Senátem a Státní radou titul „Blahoslavený“.
Kongresem ve Vídni 9. 6.1815 bylo zmenšeno Varšavské velkovévodství a přeměněno na Polské království – Kongresovku. Dohodou o personální unii se stal car novým polským králem jako Alexandr II. 1815 – 1825. Události posledních let narušily jeho psychiku. V r. 1818 zemřela jeho milovaná sestra, wirtemberská královna Kateřina Pavlovna. V r. 1820 zemřela dcera Sofie, kterou měl s milenkou Marií Naryškinovou kněžnou Četvěrtinskou.
V r. 1824 postihla hlavní město Petrohrad povodeň a k tomu se přidala vzpoura Semjonovského gardového pluku. Svědectví o působnosti tajných spolků v Rusku zasáhlo cara tak, že uvažoval o abdikaci. Začal věnovat více času modlitbám a bohoslužbám. V r. 1825 odjel na Krym za nemocnou manželkou Alžbětou. Cestou zpět se nachladil a vrátil se do paláce v Taranrogu na Krymu, kde zemřel (podle juliánského kalendáře 1.12.).
V uzavřené rakvi byl převezen do Petrohradu a pohřben v Petropavlovském chrámu. Začala kolovat pověst, že car nezemřel, ale že se skrývá. V r. 1836 se na Sibiři v Krasnoufimsku objevil stařec Fjodor Kuzmič, který vzhledem připomínal cara Alexandra I. Tomu by bylo 59 let. Mnozí současníci byli přesvědčení, že je to car. Fjodor Kuzmič zemřel v r. 1864 v lese u Tomska a nad jeho hrobem byla postavena kaplička. Později byla zbořena a hrob ztracen. Pokud by Fjodor Kuzmič byl car Alexandr I. zemřel by ve velmi vysokém věku 87 let. V Rusku vznikla otázka, zda rakev byla prázdná, nebo čí pozůstatky jsou pohřbeny v Petropavlovském chrámu.
------ Konstantin Pavlovič Ruský 27.4. (jul., 8.5. greg.) 1779, +15.(jul, 27.greg.) 6.1831. Pokřtěn na přání babičky Kateřiny II. Veliké jménem císaře sv. Konstantina I. Velikého. V letech 1796-1801 byl ženatý s Julianou Sasko-Koburskou. V roce 1801 mu utekla do Německa. Bratr a car Alexandr I. ho v roce 1823 zbavil nároku na trůn.
Když došla do Petrohradu zpráva o smrti cara Alexandra I., byli všichni přesvědčeni, že na trůn nastoupí jeho mladší bratr Konstantin Pavlovič. Mincovna dostala příkaz vyrazit ruble s jeho portrétem a nápisem „Konstantin I. z boží milosti car“ (Imperátor i samoděržec vsjerossijskij). Těchto rublů vyrobila mincovna několik desítek a jsou velmi ceněny. Titul používal 25 dnů. Po zjištění, že se „Konstantin I. před několika lety zřekl trůnu“, dal přednost polské šlechtičně Johaně Grudzińské, která nebyla z panovnického ani královského rodu.
51. Mikuláš (Nikolaj) I. Pavlovič * 6. 7.1796, + 2. 3.1855 (1825 – 1855), mladší syn Pavla I., bratr Alexandra I. a Konstantina. Nebyl připraven vládnout, protože nikdo v rodině nepočítal s jeho nástupem na trůn. Nenáviděl Poláky, což mu vštípila jeho guvernantka, Skotka Eugenie Layonová. Jeho vychovatel, generál Lamsdorf ho mohl trestat za sebemenší přestupky a proto byl carevič vzdorný a zarputilý.
Car byl pomstychtivý a despotický. Měl zájem o vojenství a byl přesvědčen, že jeho životní kariéra bude v armádě. V r. 1817 se oženil s pruskou princeznou Frederikou Luisou Charlottou Wilhelminou (Bedřiška Ludvika Karolina Vilemína), která přijala pravoslaví a jméno Alexandra Fjodorovna. Měli 4 syny a 3 dcery. Car se staral o rodinu a dětem se věnoval, ale zanedbával manželku. Mezi jejími dvorními dámami měl mnoho milenek.
Po nástupu na trůn si dal titul car vší Rusi (celé Rusi). Za jeho vlády se Rusko podobalo obrovským kasárnám. Pracoval 18 hodin denně, jedl střídmě, nepil alkohol a věnoval se zodpovědně panování. Poddaní se ho báli, ale vážili si ho. Zlepšil zákony, provedl finanční reformu, ulevil rolníkům a otevřel nové vysoké školy (např. Škola právní vědy a Akademie generálního štábu, dnes Nikolajevská adakemie).
V r. 1831 vypukla v Petrohradu cholera a početná tlupa výtržníků začala rabovat. Car přijel osobně na Senné náměstí sám doprostřed tlupy a vyzval ke klidu a pořádku. Násilníci padli na kolena a prosili o milost. Potlačil povstání proti carskému útisku 29.11.1830 – 1831, polské povstání 14. – 26. 2.1832 a vydal novou polskou ústavu (Statut polského carství), kde potvrdil nerozlučnost spojení Polska s Ruskem. V r. 1855 vypukla v Petrohradu silná epidemie chřipky a v tom roce bylo Rusko zavlečeno do Krymské války a neúspěchy byly připsány předčasné carově smrti. Vyskytly se domněnky o sebevraždě jedem. Car byl zdravý, ale podlehl chřipce, zkomplikované zápalem plic.
52. Alexandr II. Nikolajevič Osvoboditel * 29. 4.1818, + 13. 3.1881 (1855 – 1881). Polský král Alexandr III.
Na rozdíl od svého otce byl připravován na panovnické povinnosti. Jeho učitelem – instruktorem byl V. A. Žukovskij, který připravil učební plán na 12 let. Carevič studoval humanitní vědy, přírodovědu, dějepis, kreslení, hudbu, šerm a cizí jazyky: francouzštinu, angličtinu, polštinu a němčinu. Podnikl cestu Ruskem, která trvala 7 měsíců a jako první romanovec navštívil obávanou Sibiř. Další cesta vedla po evropských státech, kde poznal svou budoucí manželku Wilheminu Augustu Sofii Marii hesensko-darmstadtskou velkovévodkyni, s kterou se oženil v r. 1843. Přijala pravoslaví a jméno Marie Alexandrovna. Spolu měli 6 synů a jednu dceru. Nejstarší byl syn Mikuláš (1844 – 1866 Nice ve Francii). Druhý byl Alexandr, pozdější následník trůnu.
Car Alexandr byl laskavý a hodný, někdy jako státník ukazoval domnělou tvrdost. Největší reformátor od doby Petra I. Velikého. V r. 1861 zrušil cenzuru a 19. 2. 1861 nevolnictví (získal přídomek Osvoboditel), modernizoval školství, podporoval vědu, inicioval vytvoření první ústavy v Rusku. Po ročním boji a potlačení Velkého povstání (revoluce ve Varšavě) 10. 1.1862 – 22. 1.1863 nařídil povinné poruštění Poláků (rusifikace) a z Polska udělal Poviselskou provincii.
V r. 1866 se zapletl ve vztahu s 18 letou Kateřinou Michailovnou Dolgorukovou, která mu dala 2 syny a 2 dcery. V květnu 1880 zemřela carevna Marie a car se po 40 dnech smutku oženil s Kateřinou Dolgorukovou a přitom ji udělil titul „Nejjasnější kněžna Jurjevská“ (na počest svého předka Jurije Dolgorukého). Všechny jejich děti získaly nástupnické právo. V r. 1867 prodal USA Aljašku. Ironií osudu bylo na tohoto laskavého cara spácháno sedm atentátů. Všechny měli na svědomí teroristé – revolucionáři. První pokus se odehrál 4. 4.1866 v Petrohradu, 1867 na oficiální návštěvě v Paříži, 1879 následovaly tři pokusy zabít cara. 1. 3.1881 (podle gregoriánského kalendáře) byl na něho spáchán sedmý atentát. Na nábřeží vybuchla bomba, když jel kočárem v Petrohradu. S rozdrcenýma nohama byl převezen do zimního paláce, kde zemřel.
53. Alexandr III. Alexandrovič Mírotvůrce * 10. 3.1845, + 1.11.1894 (1881 – 1894). Polský král Alexandr IV. Původně se připravoval na důstojnickou dráhu. Jeho starší bratr Mikuláš (Nikolaj), který byl připravován na trůn, zemřel na souchotiny na návštěvě v Nice 24. 4.1865. Po jeho smrti začal být velkokníže Alexandr připravován na panovnické povinnosti.
Začal být všestranně vzděláván profesory Petrohradské a Moskevské univerzity. Carevič neměl zájem o vzdělání, přesto byl na panování dostatečně připraven. Nikdy nepřečetl celou knihu a nenaučil se psát bez pravopisných chyb. Měl zájem o hudbu, historii a lov. Byl zbožný (za jeho vlády bylo postaveno 5 000 kostelů) a založil mnoho církevních škol. Na rozdíl od svých předchůdců nosil hustý plnovous (zákaz plnovousu od Petra I.), což současníci oceňovali za návrat k ruské tradici.
Po svém bratru Mikulášovi zdědil nejen korunu, ale i nevěstu. Dánská princezna luteránka Marie Sofie Frederika Dagmara (Dagmar Dánská) zvaná Minni, přijala pravoslaví a jméno Marie Fjodorovna. Rodiče: dánský král Kristián IX. a královna Ludvika (Louisa) Hesensko-Kasselská.
Minni, zamilovaná do Mikuláše, podala upřímně ruku jeho bratrovi, který se do ní ihned zamiloval. Jejich manželství bylo velice šťastné. Car získal zálibu ve své rodině.
Společně měli 6 dětí: Mikuláš II. Alexandrovič (6. 5.1868 - 17.7.1918), Alexandr Alexandrovič (7.6.1869 - 2.5.1870), Jiří Alexandrovič (6.5.1871 - 9.8.1899), Xenie Alexandrovna (6.4.1875 - 20.4.1960), Michael Alexandrovič (22.11.1878 - 12.6.1918), Olga Alexandrovna (1.6.1882 - 24.11.1960). Následník trůnu carevič Mikuláš II. (Nikolaj) dostal jméno po zesnulém strýci.
V r. 1887 přežil pokus o atentát, který chtěl spáchat Alexandr Iljič Uljanov (bratr Lenina). Car se snažil rozluštit záhadu tajemného starce Fjodora Kuzmiče – Alexandra I. Pavloviče (50. car). Měřil 193 cm a vynikal velkou silou. V r. 1888 zachránil svou rodinu před smrtí. V Borkách u Charkova vykolejil carský vlak. Zřícenou střechu vagónu držel na ramenou tak dlouho, až všichni opustili nebezpečné místo. Politická situace v Rusku se uklidnila. Snažil se vyhnout válkám a politickým konfliktům. Za jeho vlády se v Rusku nebojovalo a vyhlášené války zažehnal. Dostal přízvisko Mírotvůrce.
Upravil reformy svého otce a stabilizoval Ruskou říši. Několik let překonával svou nemoc, kterou moderní lékaři označili za onemocnění ledvin (nefritida). Na podzim 1894 odjel, na radu lékařů do Bělověže, kde mu lesní vzduch měl přinést zlepšení. Byl převezen na Krym, kde zemřel.
Marie Fjodorovna (* 26.11.1847 Kodaň, + 13.10.1928 Hvidore Slot) se po pádu monarchie v roce 1917 ukryla na Krymu, který ovládali bělogvardějci. Potom se ji podařilo utéci do Anglie. Vláda Jiřího V., který byl jejím synovcem zamítla její pobyt. V roce 1918 se přestěhovala do Dánska na zámek Hvidor Slot nedaleko Kodaně.
Zde bydlela se svojí sestrou Alexandrou, vdovou po britském králi Eduardovi VII. Její zámek byl sídlem Bílé ruské vlády a ruské emigrace. Po své smrti byla pohřbena v katedrále v Roskilde, která je pohřebištěm dánských panovníků. 25. 9.2006 byly její ostatky převezeny do Petrohradu. 28.9. byla pohřbena vedle svého manžela Alexandra III. do hrobky ruských carů v katedrále sv. Petra a Pavla v Petrohradě.
54. sv. Mikuláš II. Alexandrovič * 6./18./5.1868, + 17.7. (4.7.jul.) 1918 (vládl 1894 – 1917). Datum narození je podle juliánského kalendáře, druhá data podle kalendáře gregoriánského. (Předposlední) poslední ruský car, (předposlední) poslední Romanovec (od r. 1613 do r. 1726, po přeslici do r. 1917).
Jeho rodiče car Alexandr III. a carevna Marie Fjodorovna (dánská princezna Marie Sofie Frederika Dagmara, dcera Kristiána IX.). Měl 5 sourozenců. Za osm let na gymnáziu získal vynikající vzdělání, ovládal angličtinu, francouzštinu a němčinu. Jezdil na koni, šermoval a tančil. Četl klasickou literaturu a měl rád historii, hudbu a divadlo. Absolvoval pětileté univerzitní studiuum vojenské vědy. Prošel vojenskou kariérou od praporčíka po plukovníka, hodnost získal v r. 1891.
Po nástupu na trůn se nedal povýšit na generála, ale zasedání hlavního štábu generálů řídil v plukovnické uniformě. Od svých 13 let si vedl deník, kde byly každodenní zápisy až do dne smrti. Byl laskavý, upřímný, občas odměřený, ale korektní. Měřil pouze 168 cm. V r. 1891 se vydal na křižníku Paměť Azova na cestu kolem světa. V japonském Ocu byl na něho spáchán atentát, ze kterého vyvázl s lehkým zraněním hlavy. Zachránil ho jeho bratranec, řecký princ Jiří.
14.11. (26.11.) 1894 (týden po pohřbu otce) se oženil s hesenskou velkovévodkyní Alicí ((Alix Viktorie Helena Luisa Beatrice Hesensko-Darmstadtská, * 6.6.1872), která s pravoslavím přijala jméno Alexandra Fjodorovna. Svatba se konala v Zimním paláci v Petrohradě. Měli 4 dcery: Olga Nikolajevna (*3./15./11.1895), Taťána Nikolajevna (*29.5./10.6./1897), Marie Nikolajevna (*14./26./6.1899), Anastasie Nikolajevna (*6./18./6.1901) a syn Alexej Nikolajevič (*30.7./12.8./1904), který trpěl hemofilií.
Nevyléčitelná nemoc careviče byla jednou z příčin, proč se u carské rodiny objevil sibiřský rolník, samozvaný mnich Grigorij Jefimovič Rasputin (+ 1916). Ten měl schopnost odvracet kritické stavy careviče.
Mikuláš byl korunován v kremelském Uspenském chrámu (chrám Zesnutí Panny Marie) v Moskvě 13.5.1896. Při korunovační slavnosti bylo v tlačenici ušlapáno 1282 lidí. Mnozí to považovali za špatné znamení. Zdědil ohromnou říši se 130 milony obyvatel, od Visly až po Tichý oceán.
Na počátku 20. století vypukla hospodářská krize a v Rusku i krize politická. Zdvihla se vlna teroru. Násilníci a teroristé vraždili ministry, gubernátory a vládní činitele. V této nervozitě 9. 1.1905 dal gubernátor střílet do pokojné manifestace dělníků a jejich rodin. „Krvavá neděle“ byla První ruskou revolucí, kdy se vzbouřili dělníci, vojáci a námořníci (to se cara dotklo nejvíce). Povstalci obsadili úřady v Moskvě. Pod tlakem událostí byl car nucen dovolit Parlament – státní dumu, která omezila pravomoci cara. Až do konce jeho vlády mu Duma dělala těžkosti.
Povolal do Petrohradu saratovského gubernátora P. A. Stolypina, kterého jmenoval ministrem vnitra a premiérem. Stolypin začal provádět tvrdá opatření a v r. 1911 byl zavražděn. V letech 1904 – 1905 válčilo Rusko s Japonskem a bylo poraženo. V r. 1914 vstoupilo do 1. světové války. Krize vyvrcholila krvavou občanskou válkou. Při vzrůstajících nepokojích car podepsal 15.3. (podle gregoriánského kalendáře 28.3.1917) manifest, kterým odstoupil a zřekl se trůnu, za sebe i za vážně nemocného careviče Alexeje, ve prospěch svého mladšího bratra Michala. Ten byl zajat a zastřelen 13.6.1918 v Permu na Urale (zemřela i sestra carevny Alžběta /Ella).
V den abdikace car Mikuláš II. podepsal dekret, kterým jmenoval knížete G. J. Lvova předsedou rady ministrů. Carská rodina byla ubytována v Alexandrovském paláci v Carském Selu, kde byla 5 měsíců v domácím vězení. Revoluční vojáci oslovovali cara „pan plukovník“ nebo „občan Romanov“. Došlo k jednání k jejich odjezdu do Velké Británie.
Prozatímní vláda rozhodla o jejich převozu do Tobolska. Tady si car oblíbil řezání dřeva a procházky. Vojáci Georgijevského pluku je oslovovali carskými tituly. 25.10.1917 (podle gregoriánského kalendáře 7.11.) v Rusku vypukla bolševická komunistická Říjnová revoluce (VŘSR = Velká říjnová socialistická revoluce). Na příkaz vůdce komunistů V. I. Lenina byl car s carevnou a dcerou Marií 30.4.1918 převezen do Jekatěrinburgu na Urale, v květnu byly převezeny jejich děti Olga, Taťána, Anastasia a Alexej. Celá rodina byla ubytována v domě důlního inženýra N. I. Ipaťjeva (+1938 Praha). Jejich poručníkem se stal bolševik Jakub Jurovskij.
Jeden z provokatérů bolševické tajné služby ČEKA Petr Lazarevič Vojkov (1888 Kerch, Ukrajina, 1927 Varšava, Polsko) se označil za monarchistu a nabídl carské rodině útěk. Car mu uvěřil a tím byl odsouzen k smrti. Z rozkazu Jakova Sverdlova, vůdce Ruské sovětské republiky, Sovětu lidových komisařů a Všeruského ústředního výkonného výboru byla v noci ze 16 na 17.7.1918 (nový kalendář, ve starém kalendáři z 3. na 4.7.) carská rodina popravena v suterénu „ipaťjevského domu“. Car Mikuláš a carevna Alexandra byli zastřeleni Jakubem Jurovským. Dcery ubil bajonetem Pjotr Lazarevič Vojkov. Carevič Alexej byl zastřelen dvěma ranami do hlavy. S nimi byli popraveni: lékař Jevgenij Botkin, sluha (komorník) Alexej Trupp (katolík), komorná Anna Děmidovová a kuchař Ivan Charitomov. V září 1918 byly popraveny dvě dvorní dámy Anastasie Hendriková a lektorka Kateřina Adolfovna Schneidrová (luteránka).
27.7.1918 osvobodily Jekatěrinburg jednotky československých legií, ale pro carskou rodinu už bylo velmi pozdě. Carská rodina byla v domě 78 dní. Na Michajlovském hřbitově stojí památník československým obětem.
Během následujících desetiletí se objevili osoby, které se vydávali za carské děti Mikuláše II. Petrohradský rodák O. V. Filatov tvrdil, že je synem careviče Alexeje, který se v tragické noci zachránil.
Hrob členů carské rodiny byl objeven v lese v roce 1978, ale nebylo možné nález zveřejnit. V r. 1991 byl hrob otevřen. V něm byly ostatky carských manželů a jejich tří dcer. V roce 80. výročí mučednické smrti 17.7.1998 byly ostatky členů carské rodiny pohřbeny v chrámu sv. Petra a Pavla v Petrohradě: car Mikuláš II., carevna Alexandra, velkokněžna Olga, Tatiana a Anastasie. 20.8.2000 byla celá rodina i s ostatními zavražděnými svatořečena oficiální pravoslavnou církví v Rusku (v r. 1981 proběhla kanonizace Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí). Všichni dostali titul strastotěrpec (trpitel, mučedník). O 16 let později v r. 2007 byly nedaleko místa zavraždění v prvním hrobě v močále objeveny ostatky chybějících dvou dětí: careviče Alexeje a jeho sestry velkokněžny Marie. Výzkum DNA potvrdil, že kosti patří carským dětem.
Dům Ipaťjeva v Jekatěrinburgu (1924-1991 Sverdlovsk). Dvoupatrový palác byl postaven v 19. století pro státního radu Ivana Ivanoviče Redikorceva. Inženýr Nikolaj Nikolajevič Ipaťjev (*1869 Moskva, +20.4.1938 Praha) ho koupil v roce 1908. Na konci roku 1917 mu byl dům zabaven bez náhrady. V jeho domě byla uvězněna a ve sklepě domu zavražděna z 16. na 17.7.1918 carská rodina s personálem. 22.7.1918 mu byly vráceny klíče od domu.
V letech 1927-1932 muzeum revoluce. V roce 1977 zbourán na příkaz tehdejšího 1.tajemníka oblastního výboru (1991– 1999 prezident Ruska) Borise Jelcina (+ 23. 4.2007). 7.9.1990 vyzval Sverdlovský sovět pravoslavnou církev, aby postavila památník carské rodině. V roce 2000 byla na místě Ipaťjevova domu zahájena stavba chrámu zasvěceného svaté carské rodině Na Krvi Všech svatých v zemi Ruské působící mučedníků. Chrám byl vysvěcen 16.6.2003. Oltář se nachází nad místem zavraždění carské rodiny.
Otec Nikolaj Alexejevič Ipaťjev (1841-1891), architekt, matka Anna Dmitrijevna rozená Gliková. Byla profesorkou práva na Moskevské univerzitě.. Nikolaj Nikolajevič měl staršího bratra Vladimira (21.12.1867 - 1952), který byl chemikem a přednášel na Petrohradské univerzitě. Druhým sourozencem byla sestra Věra.
V roce 1885 ukončil Nikolaj Nikolajevič studia a dal se zapsat na Vojenskou školu, kterou vystudoval v roce 1888 a dostal hodnost podporučíka. V roce 1890 byl povýšen na poručíka. V letech 1890 – 1894 studoval vojenské inženýrství na Nikolajevském institutu a byl povýšen na kapitána. V roce 1906 se přestěhoval do Jekatěrinburgu, kde koupil palác Ivana Redikorceva. Byl inženýrem železničního vojska a pracoval na stavbě Transsibiřské magistrály.
Na konci roku 1917 rozhodl místní Uralský sovět o vystěhování domu. Ipaťjev dostal od sovětu dva dny na vyklizení domu, do kterého bolševici usídlili rodinu cara Mikuláše II. V noci ze 16. na 17.7. byla celá carská rodina zavražděna. 22.7. dostal Ipaťjev opět klíče od domu, ale už se do něj nevrátil.
Po uchopení moci bílými (bělogvardějci) se stal členem městské dumy (městský úřad, předseda zdravotně-epidemické komise), pracoval ve stavebnictví a přednášel na univerzitě.
V roce 1920 emigroval do Japonska, kde učil rok na ruském gymnáziu v Jokohamě. V roce 1921 se přestěhoval do Prahy. Přednášel na Ruském institutu v Praze. Zúčastňoval se života pravoslavné církve v kostele sv. Mikuláše na Starém Městě pražském (kostel pravoslavné církve 1870-1914, 1918-1925). Pohřben u Uspenského chrámu (Uspenský = Zesnutí přesvaté Bohorodice, Nanebevzetí Panny Marie) v Praze na Olšanech (postaven 1924-1925).
Jekatěrinburg (4. největší město Ruské federace) je sídelním městem Sverdlovské oblasti a Uralského federálního okruhu. V roce 1723 zde Vasilij Tatiščev a Vilim de Gennin založili hutě a vznikající město pojmenovali na počest carevny Kateřiny I., manželky tehdejšího ruského cara Petra I.
Název města byl užíván do roku 1924, kdy bylo přejmenováno na Sverdlovsk. V roce 1991 byl městu vrácen původní název Jekatěrinburg.
Jakov Michajlovič Sverdlov (*3.6.1885 Nižnij Novgorod/1932-1990 Gorkij/, + 16.3.1919 Orjol). Pocházel z židovské rodiny. Představitel ÚVKSb . V letech 1906-1914 byl ve vězení, 1914-1917 ve vyhnanství na Sibiři, kde se setkal s Josefem Džugašvilim (Stalin). Organizátor VŘSR. 1.vůdce Ruské sovětské republiky (1918-1922). Připravil popravu carské rodiny, která se souhlasem Lenina byla vykonána 17.7.1918. Vyhlásil Rudý teror a má na svědomí všechny oběti této akce. Při návštěvě továrny v Orjolu se zranil. Zemřel na epidemii španělské chřipky.
V letech 1924 – 1991 byl po něm jménem Sverdlovsk přejmenován Jekatěrinburg, a v letech 1938 – 2016 Dovžansk na Ukrajině.
Jeho bratr Zinovij Michajlovič Peškov (*16.10.1884 Nižnij Novgorod, + 27.11.1966 Paříž), do roku 1902 Sverdlov. Byl sekretářem Maxima Gorkého (původním jménem Alexej Peškov). Aby předešel pronásledování kvůli svému židovskému původu, dal se pokřtít a přijal původní příjmení Maxima Gorkého, Peškov. V roce 1904 emigroval do Kanady a v roce 1914 odešel do francouzské armády, kde postupoval v postupu, až byl povýšen na generála.
(54.a) Michal II. Alexandrovič * 22.11.1878 Petrohrad, + 13. 6.1918 Perm. Velkokníže ruský, čtrvrtý syn cara Alexandra III. a Marie Fjodorovny. Bratr cara Mikuláše II. 1917 – 1918 následník ruského trůnu. Některými historiky je považován za posledního ruského cara.
V roce 1907 se sezámil s vdanou Natálií Sergejevnou Vulfertovou roz. Šeremeťjevskou (1880-1952). Po jejím rozvodu v roce 1912 se s ní v pravoslavném kostele svatého Sávy (Sáby) ve Vídni tajně oženil a měl s ní syna Jiřího Brasova, který se narodil ještě před svatbou. Car Mikuláš II. ho uznal za svého synovce a v roce 1915 dal jemu i jeho matce titul hrabat Brasovových. Po bolševické revoluci uprchla Natálie s Jiřím do Francie. V emigraci získali titul knížat Romanovsko-Brassovské dynastie. Natálie zemřela v bídě a byla pohřbena na státní náklady.
Michal Alexandrovič se v roce 1914 vrátil do Ruska a bojoval v Divoké divizi ze Zakavkazí. 15. 3.1917 dostal od svého bratra Mikuláše II. abdikační telegram a je v něm jmenován „všeruským carem Michailem“. Jeho vláda trvala jeden den.
Další den odmítl trůn a vládu předal Prozatímní vládě. Dokument podepsal titulem velkokníže. Názory, zda má být zařazen mezi ruské cary se rozcházejí. Odmítl trůn a nebyl korunován, ale byl posledním Romanovcem, který vydal poslední vládní dokument. Jeho zřeknutí se trůnu a vlády znamenalo konec monarchie v Rusku a Prozatímní vláda mohla přeměnit zemi v republiku. Několik dní po abdikaci byl Michal uvězněn a 13. 6.1918 zastřelen bolševiky v Permu na Urale.
Většina velkoknížat a velkokněžen z carské rodiny byli popraveni 19. 7.1918 v Alapajevsku a 30. 1.1919 v Petrohradě. Některým se podařilo uprchnout do ciziny. (pokračování - Panovníci Ruska v exilu 1918 - 2013).
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------